Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kopie uvodu ... rozdeleni do casti

 

9.8. z naseho noveho pusobiste v Toulouse

Uz delsi dobu si sednu za pocitac, zacnu psat, ale neco se vyklube. Tak snad se mi dnes podari trochu shrnout par poslednich tydnu. 

Na konci cervence se Karel presunul na par dni do Gruzinskeho Tbilisi, zatimco na me zbyl presun z bytu v severnim Toulouse do jizniho Toulouse. A krom presunu take dukladny uklid za ucelem vraceni kauce. Postupne se mi podarilo dat byt jaks taks do poradku, pro jistotu zakamuflovat i nedosttky, co udelali najemnici pres nami, asi a pak dvakrat nalozit auto a celou nasi kempovaci ekipaz a presunout se do bytu na vymenu s Florence a Christianem.  Zacalo to pekne, vecer se nalozilo auto, rano jsme jeli, bylo vedro uz v 9 a tak jsem otevrela okynka a jak jsem najela na dalnici,vyletela mi z okna mapa a tak jsem dal jela naslepo. A poprve jsem se s autem ve meste neztratila. Tedy ne ze bych byla tak genialni, ale dik bohu je druhe bydliste dost snadne k nalezeni. 

No a tak jsme se stali obyvateli sedmeho patra opravdoveho panelaku. Po lonske zkusenosti me z pobytu v cizim byte dost mrazilo, ale nastesti se Francouzi ukazali jako  normalni, mirne neporadni symapticti lide s obrovskou knihovnou, pekne zabydlenou a trochu osoupanou kuchyni a vyhledem na nekonecna slidliste siroko daleko. A na pristavajci letadla, ktera k radosti deti letaji tak nizko, ze je videt kazdy detail. Mne by se vic libilo, kdyby letaly o kus dal.  

Sveho casu tu nazyvali Toulouse hlavni mesto vandalizmu, protoze se jim pomerne v kratke dobe v 60 letech podarilo zbourat vetsinou secesnich a starsich domu jizne od centra a misto toho postavili obrovska, nekonecna sidliste pro presidlence z Maghrebu. A ted? V casopise koukam, ze do nekterych se boji jezdit i policie, posta a hasici. Ale i arabske ctvrte jsou tu ruzne, ty horsi vypadaji dost strasidelne, nebo spis jednoduse tak, jak by vypadaly i nekde v Alziru a podobne. Spinou potekle balkony, letajici igelitaky, hromady odpoadku, obcas neco zapaleneho.  Tak uz se nedivim, ze tu kazdou chvili odnekud clovek vidi valit se sloup cerneho dymu. 

Nase sidliste je ale nastesti ve slusnejsi casti a vypada celkem podobne tomu kobyliskemu, tedy jeho vezakove casti. Sestava se z nejake desitky desetipatrovych domu, dvou bazenu, hriste a parciku, vse ohrazene a na klic. Jinak receno, celkem raj pro deti, ktere se, zda se, uz szily s vodou a aspon se naucily trochu plavat. 

Ale zpet k bytu. Zjistial jsem, ze Alice za ten mesic zapomnela z piana prakticky vsechno, ale v byte mame cely arzenal nastroju a tak se nam poprve dostalo do ruky ukulele.  Nejdriv jsem ho schovala, ale pak nam to nedalo ho vyzkouset, kdyz uz jsme ho tolikrat okoukli v Australii. 

A mne tu zas zaujal nejneuveritelnejsi arzenal knizek dvou ucitelu, pocinaje soubornym dilem Trockeho, pres pravidelne prichazejici casopisy "Pravda" a "Delnicky boj", pedagogickou literaturu, dekadentni basne, skoro celou klasickou francouzskou literaturu az po levne pornoromanky.  

Nase planovane aktivity se pomerne vyrazne smrskly a o putovani po Jakubske stezce se nam v tehle vedrech muze akorat zdat - mne by trefil slak a deti by se uvarily. Za to nam tu jen par kilometru od domu postavili cosi, cemu rikaji letni plaz, luxus nad luxus. Ne, ze by se tam dalo plavat, ale jde tam delat a pujcit si skoro vsechno, hry, micudy, lodky a pak jsou tam ohromna hriste vseho druhu, takze krom bazenu je tohle jeste druha nejatraktivnejsi oblast v jinak dost nudnem Toulouse.

Jiste, obcas i trochu cestujemee a objevujeme. 

 Pro mne byla asi nejobjevnejsi navsteva Cite de l`espace, alias vesmirneho mesta, jinak interaktivniho muzea pro decka i dospele. Prolezli jsme vesmirnou stanici MIR, okoukli Sojuz, vyzkouseli cudliky v makete rakety Ariane a prosli se po mesici (takove zarizeni, co clveka nadlehci tak, aby citil, jak se asi chodi ve snizene gravitaci. No a vrchol? Ten byl spis smutny. Anzto pri odchodu jsem jeste koupila par pohlednic, procez pokladna nefungovala a Aja jako obvykle ztratila plysaka, co si s sebou nemela co nosit. Po chvili chaosu jsem si vzpomnela na penezenku, kasa uz byla zavrena, ale vratili mi ji... akorat... bez penez. No co, pouceni pro priste.  Tak nas to vyslo draz, nez rodinna nasvsteva Disneylandu. No, mohlo se nam stat i neco horsiho, byla jsem rada, ze aspon doklady mam zpet. 

Karla uz to doma palilo, tak se rozhodl vyrazit na vylet do hor a ja s detma jsem radeji zvolila mirnejsi program, nasla na netu maly kemp v podhuri, odkud jsme podnikali vypravy k mori, tak jsme konecne videli Atlantik jinak, nez z letadloveho okenka. Na hrani to moc nebylo, jsou v nem vlny a proudy,  ale na koukani pekne. Biarritz nezklamal, jedno obri nakupni streisko s par luxusnimi hotely a davem lidi. Ale aspon je tam hezke more a skaly. My jsme se usadili radeji kus dal v Bidartu a deti si uzily pisku, ale k mori se baly jit. Pak jsme jeste zajeli do hor, prosli si kanon u Holzartskeho lesa a presli dlouhatanskou vysutou lavku prez nej, nacez se vsichni tak trochu bali vratit zpatky, ale predstava dalsich deseti kilometru nas nakonec vratila zpatky. Zapadni Pyreneje vypadaji docela jinak a na francouzske strane jsou docela nizke, krasne zelene a oproti vychodu asi mene dechberouci. Zato pristupnejsi a vyhlizejici skoro jako hory na Slovensku. Mluvi se tu kupodivu jeste hodne baskitsky. Nejdriv jsem nechapala, co to jsou za divne napisy a pak me dost prekvapilo, ze tenhle jazyk je docela pouzivany a zivy. Je to jazyk zajimavy, protoze zatim jeste nikdo neprisel na to, jak se vlastne vyvinul a odkud pochazi - nema zadne zive pribuzne a celkem nicemu se nepodoba. Vesnicky tu take najednou vypadaji tak nejak jinak, vsechny stejne, bile domy, cervene okenice. A treba se mi jednou povede i povesit na net nejake fotky, ale tenhle kapesni pocitac to neumi, tak uvidime. 

Jeste jsmee podnikli skoro povinny vylet do Carcassonne, slavneho opevneneho mesta na kopci. Nutno podotknout, ze tahle nejvetsi mistni atrakce byla nekdy do zacatku predminuleho stoleti celkem zdevastovana a rozebrana na stavebni kamen. A teprve romanticky duch a Violet le Duc to mesto znovu  dali v 19 stoleti dohromady.  Dnes je to obri turisticka atrakce, jinak receno i v normalni den se clovek prodira stredovekymi ulickami snad jeste hur, nez prazskou Zlatou ulickou. A propos, je to jedno z mala mist, kde jsme potkali spoustu ceskych turistu. Jen kousek odsud jsou Cerne hory. Na ty jsem si pujcila v knihovne pruvodce a jak jsme tak do nich vyrazili, porad nikde zadne hory. Silnicka stoupala jen pomalu a kopecky pripominaly spis Podjestedi, nez neco, co by clovek i pri dobre vuli mohl nazvat horama. Udelali jsme tu mensi vylet po okoli, mezi poli a pasoucimi se osliky a kravkami, najedli se lesnich jahod, prohledli polorozpadly zamek, poridili v malinkem kramku bagedu a vydali se dal klikatou silnickou na druhou stranu  "hor". A na nejvyssim kopci nas zastavila zacpa a kolona aut, tak jsme se sli podivat, co se deje. A ejhle, oni se tu sesli k oslave vyroci vojaci, aby dali nejake vyrocni vyznamenani ctyrem prezivsim devadesatiletym dedouskum partyzanum. Posleze se ukazalo, ze tenhle typ oslav je tu asi oblibeny, protoze takovych defile uniformovanych stariku jsme videli vice a vsude mozne. 

 

19.7. z poklidneho a tepleho Toulouse

Tak i tady to pekne rychle utika a uz jsem si i docela zvykla na zivot bez internetu. Je to konec koncu docela pohodlne.

Pobyt u more nam rychle ubehl a tak jsme museli zabalit sakypaky a s obvyklym stresem z toho, jestli jsme neco neposkrabali nebo neposkodili jsme pockali na pani domaci, aby nam vratila kauci, zatimco jsem uz nekdy od 6 od rana cistila okna, podlahy, umyvadla a desila se kazdeho skrabance, jestli je puvodni, nebo jsme ho pridali my a jestli to domaci pozna. No nepoznala a tak jsme stastne odcestovali s kauci v plne vysi. Na cestu jsme meli casu dost a tak jsme to vzali pres hory doly, tedy pres Esquirol a Foix v Pyrenejich a to byla velice krasna cesta okolo zasnezenych hor, jen by bylo trochu lito, ze zas az tolik casu na zastavovani nam nezbylo. Nakonec jsme to zvladli krasne az do Toulouse, kde jsem opet zabloudila po najeti na spatnou stranu okruhu, tak jsem objela kolecko okolo mesta, nez jsem nasla nase nove pusobiste. Ctvrt je to neco jako Liben, drive tovarny, ted same staveniste plne vice ci mene dostavenych obytnych domu. Nase bytovka je v uzavrenem komplexu s bazenem a brzy jsem zjistila, ze tohle asi detem uplne staci k spokojenemus traveni prazdnin, vstat, dat si bagetu s marmeladou a kakem, jit se vymachat do bazenu, naobedvat se, dat zmrzku a stravit zbytek dne u bazenu.

Moje projekty o nejakem velkem cestovani okolo pesky a po slavne vyslapanych cestach sv. Jakuba se rozpustily v mistnim vedru, ze ktereho tresti hlava. Obvykle tu byva okolo 30, a slunick pali tak, ze je nejlepe jit nekdy okolo poledne spat a pak zase ozit vecer, jak to tu ostatne delaji skoro vsichni, kdo v 11 zavrou kram a ve 4 odpoledne se vrati.

Prvni vikend jsem vyrazili do Tarn, coz je kraj na sever od Toulouse, hezke kopecky a na jejich vrcholcich opevnene vesnicky jako ze starych casu, kdy si clovek neni jisty, jestl je to jeste vesnice, nebo uz hrad.  A prijemne lesiky, ricky a konecne i nejaka priroda, na kterou si mistni zas az tak nepotrpyr-1.jpgpi, stejne jako na nejakou prilisnou peci o zivotni prostredi a podobne. Po Americe a Australii je mistni bohemsky zivot pro nektere, hlavne pro Karla, trochu sok.

Dalsi vikend jsme uz v patek brzy rano vyyrazili smerem na jihovychod, abychom si uzili i trochu mene horkeho pocasi v horach a jeste si uzili zbytku snehu. A nakonec i pekne tepleho more. 

Vyrazili jsme opet nehorazne brzy rano, vynesli deti v pyzamkach do auta, aby se rano probudli do bileho dne az v horach. Vsichni si samozrejme stezovali na to, ze nejsou u bazenu, ale nakonec to zvladli. Projeli jsme par hezkych mist a nakonec nechali auto na velme parkovisiti kus od jezera Bouillouses, vybavili jsme deti batuzky a karimatkami a vyrazili vlastne na nas prvni nekolikadenni vylet bez auta. Pravda, zapichli jsme to po par kilometrech splhani mezi kameny v zelene kovove budce, kdejsme nechali batohy a dal jsme uz chodili na vylety odtamtud. A zatico kazde rano krasne svitilo slunce, tak se spolehlive okolo poledne zatahlo a a od tri zacaly padat trakare, az do noci. Pri jedne ze smrsti nas v nasem kovovem utulku zavalila priopila skupinka francouzu, kteri nas zahrnuli dobrym jidlem a pitim, az jsme jim museli odpustit i tu hromadu prazdnych flasek, kterou si s sebou nastesti odnesli kamsi do deste za bujareho halekani. Po trech nocich, kdyz uz jsme meli mokre skoro vsechno, hlavne Adama, ktery se stacil v jednom rybniku cely vykoupat, jak se mu moc libily rybicky), tak jsme se radeji vydali na teple pobrezi, kde jsme se, svete div se, ubytovali v doopravdovem kempu (coz bych do Karla nerekla, ze bude schopen takove obeti). Dalsi dva dny jsme stravlili povalovanim na slunicku a snorchlovanim v morske prirodni rezervaci. Je to docela pekny napad, po zatoce jsou rozmistene bojky s podvodnim textem a obrazky, jake ryby tu muzeme okukovat a nesmime ohmatavat a chytat. Jenze tu ziji meduzy, a to zahave. Tak jsem nakonec skoncila v lekarne s pruhovanou spaleninou od meduzy a s tim, ze uz jen tak lehkomyslne do vody nepolezu. Po dvou dnech se nam pak i more a teplo trochu prejedlo a tak jsme se nakonec spakovalo a pomalu, tou nejhezci Pyrenejskou cesstou, vydali domu a poridili si k tomu bednicku broskvi a merunek a bylo nam docela dobre, tedy az na ten zaverecny uklid doma, ktery asi netesi nikoho.

Jinak mozna par veci z praktickeho zivota. I tady jsou pro nas nektere ceny vzhuru nohama, a tak zatimco brambory se cenove pohybuji ve slusnych vysinach, muzeme si dle libosti uzivat tech nejlepsich syru, anzto jsou nekdy i vic, nez o pulku levnejsi, nez doma. Dokonce i mliko, vlastne i biomliko, je levnejsi, nez obycejne ceske. Horsi je to s ovocem, ktere v nejvetsich slevach klesa az na 1,5 EUR za kilo, ale pak uz moc ne. Nejlevnejsi ze vseho jsou evidentne rajcata a cibule, tak jsme se tomu prizpusobili a nas jidelnickem se sklada ze syru, rajcat a bagety. A samozrejme i ze spousty jinych dobrot, v mensi mire.

Jinak Karel je trochu otraveny z mistniho zivota  ze se vstava a chodi spat pozde, vino stoji stejne jako voda v lahvi (v restauraci urcite), a polovina naroda vyhuluje, netridi odpadky a hulaka v prirode, kdyz uz se tam dostane.

A to jsou asi hlavni zpravy z mistniho zivota, proste nic zasadniho a duleziteho. V televizi kazdy den vedou zpravy o korupci, asi tak stejne jako u nas. Akorat je tu, v porovnani s minulem asi trochu mene stavek, anzto se nam jeste nestalo ani jednou, ze by se zastavil  provoz, prestal jezdit autobus a tak. No, asi i tady je trochu krize, i kdyz to tak moc zase nevypada.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4.7. z restaurace.... 

 

Kdyz jsme zastavili po ceste ze Strasburgu do Avignonu u nejake rodinne syrarny s hotelem, jeste jsem mela dobrou vuli vyrazit na chvilku na vylet, ale spani me tak zmohlo, ze jsem si uz jen stacila vymenit s Karlem nazory a jit spat, zatimco se on postaral o deti. Rano jsem konecne mela pocit, ze jsem dohnala prazsky spankovy deficit a tak jsem celkem  v klidu vyrazila na dalsi cast cesty, asi 500 km do Avignonu. BOhuzel jsem si trochu naivne malovala  navstevu Provence, na kterou jsem se hrozne tesila. Bylo dost pres 30 a cela navsteva prvniho mesta Vaison na Romaine se nesla v tom duchu, ze deti chtely zmrzku, Karel to zakazal a tak se nastvaly. A kdyz jsme se konecne dostali k obrimu rimskemu amfiteatru, abychom se chvili pokochali, tak prijel zajezd ceskych duchodcu a my jsme radeji prchli pryc a vyrazili smerem na Avignon. A ja uz videla, ze moje prestava brazdeni krajiny okolo Luberonu a Ventoux je celkem nenavratne pryc. V Avignonu jsme to zapichli na ostrove uprostred mesta ve velkem kempu s bazenem, takze navsteva mesta jaksi vypadla z programu. Procez jsem je tam vsechny nechala a pekne sama si stravila vecer v rozehratem meste, okoukla polovicni most I papezsky palac, aspon zvenku, a dala si konecne tu dlouho zakazovanou zmrzlinu, I kdyz jsem mela vuci detem troche pocit viny. Dalsi den se Karel s detmi rozhodl, ze Provence bylo dost a musime k mori, tak jsme se sebrali a jeli aspon pres Alpilles, Alpicky, kopecky mezi Provenci a morem. Zavistive jsem pokukovala po vesnickach na vrcholech kopecku obklopenych bilou skalou a nakonec jsme se I na chvilku zastavili a udelali si aspon kratkou prochazku krajinou cvrcicich cikad. Clovek by tu zustal cely den, ale vsichni chteli k mori, tak jsme spechali dale, protoze nam uz zustala posledni noc pred prijezdem do Toulouse.  Puvodne jsem chtela zustat primo v Camargue u Saintes Maries de la mer, coz je krasne mestecko obklopene bazinami, ryzovymi poli, slanisky a vsude okolo se pasou bili andaluzsti kone. Jenze v kempech tu nebrali noclezniky jen na jednu noc anzto by museli vic pracovat a nevyplatilo by se jim to, takze ac meli volno, vypoklonkovali nas a tak jsme se presunuli o kus dale k Aiguilles mortes, jednomu z dalsich neuveritelne opevnenych mestecek uprosted niceho, clovek jede, vsude rovina slaniska a strniste a najednou narazi na obrovske vysoke kamenne hradby a z anima uplne normalni zive mestecko, jako za starych casu. A my jsme museli honem pokracovat jeste kousek k mori, abychom si ho a hlavne Karel, ktery zustava v Toulouse, trochu uzili.  V kempu nas nastesti vzali a tak jsme mohli v klidu k mori… hned za keriky u kempu byl vstup na plaz… jenze clovek sel ctvrt hodiny, pul hodiny a pored plaz a more ani nebylo videt. Teprv druhy den jsme objevili, ze navstevniky vozi pres den na plaz neco jako vlacek tazeny traktorem, tak jsme meli docela zabavu a deti byly spokojene a snad I vecne nespokojeny  Karel si konecne mohl zaplavat v uplne doopravdovem mori. V noci jsme v mistni chatce spali jak zabiti a rano jsme pak akorat pocitali stipance – vsech velikosti, barev I tvaru, kazdy z nas tak dvacitku ci vic. Nejvic me podesily kousance v rade, co mi pripomnelo, ze to muze byt nejaka potvora, co se nam nastehuje do veci a budem na veky zableseni.  Kdyz jsem to resila na recepci, tak jsem se akorat dozvedela, ze jsme v Camargue a tak to k tomu patri… ze pry tu maji kousave pavouky a na noc musime zavirat okno… coz se v takovem vedru mozna snadno rekne, ale hur dela.  No, byla jsem dost zvedava, jakou zologickou jsme si privezli do Toulouse, ale nastesti casem vsechno opadlo a zmizelo, tak jsme si snad uz zadna zviratka na pamatku nedovezli. Dopoledne jsmee jeste uzili more a baleni a pak se vydali na cestu mesta, kde mame stravit leto – Toulouse.

Uprimne receno si dokazu predstavit I lepsi mista k traveni dovolene, nez velke prumyslove mesto, ale asi se clovek musi prizpusobit a ja doufam, ze az se rozkoukame, tak snad vyrazime na nejake pesi dobrodruzstvi do okoli, kdyz uz tudy vede tolik zajimavych cest. Po chvili hledani jsme v Toulouse nakonec nasli I hotylek, kde byl pokoj dost peclive vybaven tak, aby se tam clovek, tedy 4-5 lidi, sice vyspali, ale ne jedli a tak. Snidane jsou celkem bohatym zdrojem prijmu a my jsme jim tedy moc vydelat nedali a radeji se smirili s bagetou s marmeladou, coz je konec koncu jidlo docela dobre. Ale jinak se tu ji moc dobre, pokud si clovek odmysli dost nehorazne ceny vseho, krome syru a dobrych marmelad, ktere jsou tu asi levnejsi nez u nas. A rajcat. Takze si pekne uzivame tehle tri potravin a baget. Tedy v hotelu, kde neni kuchynka. Na Toulouse jsme meli tri dny a vlastne jsme je stravili objevovanim mesta a jeho dulezitych bodu, jako je knihovna, ruzne informacni kancelare a pujcovny kol a pradelny (ktere v cenach vedou I nad americkymi a australskymi). Celkem dobre jsme nacasovali nas pobyt ve meste na dobu Fete de la musique. Krasny svatek, kdy vsichni, kdo aspon trochu umi na neco hrat ci zpivat vyrazi do ulic a predvadeji se. Od jednotlivcku po kapely, orchestry a sbory. V Toulouse bylo po ulicich asi 140 koncertu a hralo se vlastne skoro celou noc, nebo spis do totalniho umoreni publika i ucinkujicich. Vsechno od klasiky pres cirkevni sbory, country, sansony, nejruznejsi dechovku az po hiphop a vsechno ostatni, co jsem nenapsala. Je to neco jako Silvestr ve meste, akorat byva vetsinou lepsi pocasi a podminky ke straveni noci v ulicich. Tentokrat sice asi bylo tepleji, nez byva na SIlvestra, ale prselo – I tak bylo mesto vzhuru nohama a nekdy okolo 10 vecer to vypadalo jak uprostred prvomajoveho pruvodu, akorat barevnejsiho a veselejsiho. A po pulnoci I opilejsiho. Akorat mi bylo trochu lito, ze jsem kluky, nebo aspon Simonka, nemohla nechat s tatinkem, anzto nejak nema hudbu rad a nesnasi ji nejlepe. Nejdriv jsmee na namesti absolvovali par koncertu, pocinaje klasikou – Ravelem (to se libilo Adamovi, zurive tancil a snazil se dostat bliz k podiu) pres nejakou polosilenou transsexualni folklorne modernistickou sansonierku se stejne blaznivou skupinou az po katalanske lidovky a pak uz jsme byli tak nabazeni, ze jsme se radeji sli poohlednout jinam. Simovi jsem zacpala pusu obrovskou koblihou, aby neprotestoval a postupne jsme poslouchali spoustu dalsich kapel az k te nejlepsi pred nasim hotelem. Dechovy orchestr, asi mi to nejvic pripomnelo balkanskou dechovku s jazzovym nadechem a to byl asi zlaty hreb vecera, Collectif fanfarnaum se to jmenovalo. Deti se nemohly odtrhnout, Alice vylezla na zidku a odvazne tancovala, jen Sima s radosti zmizel do hotelu za tatinkem , kde pekne pribouchli okna a okenice, aby tam nesel hluk a zaskodnicky se venovali se nacviku ruskeho jazyka. Nazitri jsme odvezli Karla s batohy do skoly, zamavali mu a vydali se dal na jih k mori, dokud jeste nejsou prazdiny a tudiz jsou I ceny relativne rozumne. Zabloudili jsme jen parkrat, ale nakonec jsme dorazili na misto, do male garsonky, kterou od plaze deli jen parcik s bazenem. Ne, ze by to nebylo pekne, ale proste to straslive pripominalo kralikarnu, stejne jako vsechny domy v okoli, ktere bylo vyuzite stavbari do posledni povolene mrte . Ani ne hotely, ale tisice domu s balkonky s vyhledem na more, jako by se sem na leto mela prestehovat cela Francie. A jak to vypada, tak se asiv prestehuje, jak nas varovali mistni, ze uprostred leta je lepsi ani nejezdit, anzto se clovek nedostane skoro nikam, na parkoviste, na plaz ani do restaurace, vsude je narvano.  A tak premyslim, kolik ze lidi pojme takova prazdninova vesnice, ale pri tehle kumulaci bych tipla mozna sto tisic? Nedivila bych se. A tak vypada skoro cele pobrezi, jen smerem ke Spanelsku, kam mame 30 km, jsou skaly a vypada to tam trochu lepe, protoze tam nejde tolik stavet. Jsem vlastne rada,ze jsme tady, abych to okoukla a zjistila, co se nam nejvic libi na priste. Tedy jestli nejake priste bude, a to doufam, ze ano.  Navzdory tem kralikarnam je tu i tak krasne, ac tu skor porad fouka tramontane nebo mistral, coz jsou vsechno vetry bud od hor, nebo od souse, ktere tu suzuji pobrezi. Vlastne jsme zatim zazili jen dva druhy pocasi, zatazeno a bez vetru, nebo ostre slunicko a silny vitr zvedajici prach a vlny.  Ja tedy hlasuji pro zatazeno, ac v takovem pocasi nema more tak krasnou modrou barvu. Zato v nem jde plavat. Ubytovani jsme tedy ve Sv. Cyprianu, a odsud vyrazime do okoli, protoze tady je nejvetsi zabavou koupani v mori, v bazenu a jidlo. A jidlo… ano. Ani nevim proc je tu I obycejne jidlo tak strasne dobre. Ze by to bylo hladem? Ale ne, uz jsem si myslela, ze jsem davno ztratila chut a cich, ale tady me kazde rano vita vune cerstve upecenych baget, ktere prinesu z obchudku rovnou z trouby s valeckem koziho syra a pomerancovym dzusem a mlikem na ranni hody na balkone, s luxusnim vyhledem primo na more. Decka spi rano dlouho, takze rano je vlastne jediny cas na to, aby mel clovek chvilku pro sebe… chvili mi to trvalo, nez jsem se naucila vstavat driv, ale stalo to za to.

Trocha nevyhody St. Cyprianu je, ze je vsechny ty domy a residence a kdo vi co jeste jsou roztazene na spouste kilometru, takže zajimave veci, jako je pristav, rybi trh a tak jsou dosazitelne akorat autem, coz je takhle o prazdninach trosku skoda. Protoze se detem vlny v mori zase az tolik nelibily, tak se ukazalo lepsi jako vyrazet po pobrezi a objevovat okoli. Cim blize ke Spanelsku, tim mene kralikaren, vic prirody, skal, kopcu, hradu a zelenych vinic a vubec, proste to tam je prijemnejsi. Pri pobrezi vede neprerusovana stezka, kterou clovek muze jit vlastne az na hranice a dale. Kdyby byly deti starsi, asi by bylo krasne si udelat pekny pesi vylet po stezce a kazdy den spat jinde. Ale v nasem slozeni je asi dostacujici jit jednotlive useky mezi vesnicema, cestou splhat po utesech, zkoumat morska zakouti a pak zase vysplhat vys mezi kerikove ruze, vinice, pinie a olivovniky a uzivat si more z dalky. A prochazky se mi asi z celeho pobytu u more libily nejvic a jen byla skoda, ze jsme jich nezvladli vic. Jeste jsme si uzili vylet lodi co Coullioure, snad se to tak pise – krasneho, ale velice turistickeho mestecka v zalivu mezi skalami, dukladne opevneneho, s uzkymi spanelsky vyhlizejicimi ulickami. Jeli jsme tam lodi, coz je slusna zabava sama pro sebe, hlavne kdyz hodne fouka a do lodi strika. Proste vynikajici atrakce, autentictejsi, nez horska draha a navic za stejnou cenu. Podarilo se mi deti uplatit kornoutem zmrzliny, aby se mnou misto poflakovani okolo plaže vysplhali na nedalekou pevnost St.Elme, ktera se tycila mezi olivovniky a divokymi ruzemi na kopci nad mestem.  Nakonec I ta cesta byla krasna, po cestice ve skale mezi olivami a vonavymi polstarky tymianu az k vetrnemu mlynu, kde jsme si dali neco na obcerstvenou a pokracovali dal uzkou stezkou s krasnymi vyhledy na more a mestecka okolo. Cesta se hned zdala kratsi, krasne ubihala a za chvil jsme byli nahore. Za 6 EUR jsme dostali, krome listku, detske mece a stity, takze tahle navsteva pevnosti nezklamala opravdu nikoho. Historicka fakta jsem celkem rychle zapomnela, ale fascinujici bylo to, ze se vlastne v 16 stoleti stavelo na celkem ekologicky, veskera destova voda byla dumyslne sbirana a skladovana, v lete mistnostech bylo prijemne chladno a v zimmi casti byla okna smerovana tak, aby zachytila co nejvice slunce a nemuselo se moc topit. Fascinujici byl ovsem silny vitr, ktery tu fouka skoro pored. V na horni terase hradu v podstate nebylo mozne normalne stat a jit proti vetru, clovek by rekl, ze stoji na strese rozjeteho auta.  Jeste, ze byly okrajove zidky tak vysoke, ze to neodneslo deti. Jako bonus jeste vitr delal obrovsky a celkem strasidelny hluk, takze jsme preci jenom odesli predcasne, protoze se Adam zacal strasne bat, ze tam jsou strasidla. Zpatky uz deti celou cestu bezely a ja mela dost co delat, abych je vubec dohnala. Pak uz jsme si jen uzivali placani se okolo plaze a cekani na odjezd lodi. Zpatky to houpalo jeste vic, az nas to skoro prestalo bavit. Vecer mel tu vyhodu, ze umorene deti zapadly do postele a ja mela zase trochu volna a mohla se jazykove vzdelavat koukanim na nejaky pripitomnely porad v televizi. V patek jsme si jeste udelali vylet do Spanelska, do Portbou. I cesta autem to byla krasna, jak se postupne mirne kopecky zvysovaly a obliny se zmenily na skalni masivy, skoro kazdy kopecek byl korunovany nejakou stavbou, pevnustkou nebo vetrnym mlynem. A vsude okolo teplo a nekonecne vinice stridajici se s malymi pristavnimi mestecky. Hranice pusobila trochu depresivne, par starych polorozpadlych baraku mezi skalami, s napisem douane. A za kopcem mestecko Porbou, ktere se evidentne staralo vic o svuj vlastni zivot, nez o turisty, coz bylo v celku prijemne. Uprostred mestecka sec zrovna konal trh s obrovskym mnozstvim vselijakych smejdovych hadriku s falesnymi znackami a na konci stanek s kroji a cerveno cenymi saty. A bez tech jsme se nakonec neobesli a Alice si to nalezite uzila. A pak jsme si doprohledli kostel, a uzili si detske hriste, kterych je ve Spanelsku o hodne vice, nez u ve Francii, kde je to dost bida. A dalsi vec, po ulicich tu pobihaly deti a docela se druzily, tak jsem toho vyuzila, sedla si ve stinu do male restaurace, cosi objednala a vypustila deti na hristatko. Postupne se ukazalo, ze se tu asi vsichni znaji, na hristi i v restauraci, i stamgasti,nekdo neco resil nad talirem, tak prisla babka cisnice, pujcila si jeho lzici, ochutnala, a nechala hosta dal jist. Tak jsem se ji radeji neodvazila rict, ze mame presolene jidlo. I tak to bylo fajn a stalo to za to a jsem si celkem jista, ze priste radeji pojedu sem, nez na precpane francouzske pobrezi, kde se vlastne vsechno toci jen okolo dojeni turistu. 

 

 A ted uz asi budu muset jit, tak se asi ozvu zase, az budu priste na webu. A treba se mi podari i vlozit na web njake obrazkz a konecne zmenit to zasnezene zahlavi na neco letnejsiho.

20:6: Z ruzoveho mesta

 tak a uz jsme provedli letni presun,  uz ani nevim pokolikate. Myslela jsem si, ze s vekem a poctem presunu clovek ziska vetsi praxi a uz ho to baleni, ale ono je to skoro spis naopak, cim je clovek starsi, tim vic to bere vazne, asi. Odjezd jsem si jeste trochu okorenila zkouskou zanglictiny, ale nakonec se ukazalo, ze pri baleni a vyklizeni domu uz nejak nezbyva cas nardalsi aktivity, obzvlast, kdyz se deti rozhodnou onemocnet presne nevhod dva tydny predem tak, aby si mohly maximalne uzivat radeni a zlobeni doma. Nakonec uz ani nezbyl cas na rozcilovanim se nad komunalni a jinou politikou a clovek je vlastne rad, ze na kocourkov mohl celkem dobre v tom shonu zapomenout. A az tady, pekne zdalky, si to muzu v klidu a s pousmanim precist.

Puvodni plan opustit Prahu pekne den po zkousce se ukazal jako nerealny a tak jsem jeste pro kjistotu cely dalsi den i noc uklizela,, nacez jsme misto ctvrtka vecer vyrazila v patek v poledne a nez jsme dojeli k Plzni na me samozrejme prislo takove spani, ze jsme si dali hodku oraz a tak dal pravidelne az skoro do Strasburgu, kam se nam podarilo dorazit nakonec az skoro o pulnoci. Nastesti jsme se ani moc neztratili a tak jsme nakonec uspesne prenocovali, pokud nebudu brat v potaz neustale hadani se  o to, kdo bude spat na palande, az nakonec zustala prazdna.

 Rano ve Strasburku jsme se rozdelili, anzto deti ve trojici zlobi mnohem vice a ja jsem radeji rychle utekla s klukama z hotelu, driv nez by na nas vybehl personal. Aja opet predvedla dokonale divadlo, ale ja jsem radeji zmizela, abych ji nedelala publikum. Strasburg je jinak moc prijemne mesto, centrum je v podstate pesi, plne hrazdenych domku, kanalu a nemeckych a kdovijakych dalsich  turistu. Dokonce jsme nasi i hriste, ale na anglosaske zeme to tady opravdu nema. V cem ale zamori pokulhava vyrazne, je mestska cyklistika. Vlastne tady vsude je tradicni a z center pomalu, ale jiste vytlacuje auta. Vlastne i tady v Toulouse je jezdeni autem tak strasne neprijemne - auta maji tenky pruh mezi patniky ad mesto je v podstate plne jednosmerek, navic chodci maji prednost, takze v sume tu, kazdy do centra chodi pesky ci na bicyklu. K tomu ma Praha, bohuzel, dost daleko. 

Ve Strasburku jsme se zdrzeli dve noci a pak jsme se konecne vypravili na jih. Po par hodinach cesty se opet ohlasil spankov deficit a tak jsme to s nespokojenym brblanim osazenstvazapichli v malem hotylku kdesi v kopcich pred Lyonem. V nedeli se nam nepodarilo koupit bagetu a vlastne vubec nic, anzto se tady prece v nedeli nepracuje. To mi rekl majitel hotelu, nespokojene vyhlizejici chlapik, u ktereho mel clovek tak trochu pocit, ze vlastne otravuje, i kdyz mu dava vydelat. Jak mi vysvetlil - rodice bojovali, abychom nedelisnepracovali a podivejte se na me, musim tu byt kvuli takovym jako vy... a vy jeste chcete otevreny obchod? Nastesti byla vedle jakasi rodinna syrarna a tam se mi podarilo jeste vyzebrat nejakou bagetu, co jim zbyla. Padla jsem do postele v sest a Karel se jeste sel s detma projit k rece, ac bylo nesnesitelne vedro. Rano jsme se sbalili hovne brzy, nez zacalo pripekat a vydali se na delsi cestu do Avignonu. Na Provence jsem se opravdu tesila, bohuzel ale jako jedina z rodiny. protoze Karel zakazal standardni cestovni pozitky k uklidneni deti jako jsou sladke rohliky a zmrzku, tak byla navsteva rozpalenych mest spis neprijemna. Rychle jsme okoukli Vaison, pak jsme chvili pro Karla hledali, kde by sly otrhat nejake tresne, coz se nakonec povedlo a vyrazil jsme dal na Avignon. 

Kveten konci, tak kam vyrazit? 

Nejhorsi na tom je, ze je clovek, tedy ja, tak o mesic pozadu za udalostmi. Nez jsem stacyila nejak stravit a zazit duben, uz konci kveten a samozrejme jako spravny lempl a lenoch se ted muzu pretrhnout, abychom do odjezdu vse stihli upravit, opravit a  predelat. Jako na potvoru samozrejme nejde vsechno tak, jak by se nam libilo, radeji napisu mi, protoze nas tatinek jako vzdy pekne po anglicku v tehle fazi baleni zmizi nekam hodne daleko  za humna, aby nemusel byt pritomny memu latereni a predodjezdovemu chaosu. No, vsak on uvidi, zac je toho loket, az doma uvidi novou podlahu...

Kveten nam zacal celkem standardne, vikendovymi desti a teplymi vsednimi dny. Jen at nekdo nerika, ze tohle nedela nejaka vyssi sila, to prece neni mozne, ze tohle pocasi neni cilene.  Ale my jsme to nejak prezili, ne vzdy se cti, ale jak se dalo - na zacatku kvetna jsme vyrazili na svatbu do Beskyd, pekne vlakem 400 km tam a druhy den zpatky... celkem zabavne a snad i poucne, detem se konecne dostalo kyzeneho ponauceni, co a jak ze to lide provadeji v kostele, tak jsem jim to nastesti nemusela ani moc vysvetlovat. Druha faze byla jeste zajimavejsi, pekne s valasskou kapelou, ale deti pote, co se dosyta nacpaly sladkostma zmizely do farni telocvicny a tam si pekne uzily cele odpoledne az vecer padly. No a navrat byl fajn az na to, ze mi tady uz v autobusu v Dablicich zmizela z batuzku taska s doklady, penezi, telefonem a spoustou dalsich veci. Proste si nekdo udelal vanoce, a ja to nebyla.

 Vzpomnela jsem si na neustale manzelovy provokace z Ameriky i Australie, jak porad rikal, ze nejlepsi je vylet na Kokorin, tak jsem se konecne rozhoupala a v jednom neobvykle slunecnem dni jsme tam vyrazili, vysplhali se na Poklicky, aby na nas prisla bourka a my jsme pak udelali s detma rekord v behu, abychom dorazili do Msena, takze jsme si ty pekne lezecke skalky ani neuzili. No a kdyz jsme pekne dobehli do Msena a sli se schovat, doprselo a zas se udelalo hezky. Toz jsme jeste zdolali Kokorin a pak, docela vyrizeni po behu na dlouhout trat, sli doma spat. Tedy ti, kteri nemusi myt nadobi a tak.

A vlastne jsme jeste jako docela prijemnou z nouze cnost absolvovali vylet do Veltrus a Nelahozevse, ktery se nakonec ukazal lepsi, nez jsem. Provazela nas princezna a mali navstevicci dostali dobove prevleky. A taky tam vubec nevari spatne. 

Mozna jeste jeden uspech, ve ktery jsem nedoufala, ze se zcyklizoval Simonek a tak uz muze s nama na vylety. Takze uz staci jen ten poslendi spunt a snad budeme kompletni... jsem zvedava, jestli se do leta podari.

A co ze bude dal? No to jsem take zvedava. Cas leti jak blazen a za chvili bychom se meli pakovat na jih Francie za ucelem jazykoveho studia (to si mysli tatinek) a za ucelem rekreace nekde u tepleho more (coz deti jeste nezazily... zatim jsme meli moznost prozkoumavat jenom studena more). Zatim aspon doufam, ze vyrazime na kolo, na lod a na osla, ale tohle se jeste vsechno trochu tvori a meni, tak me samotnou zajima, jak ze to vlastne dopadne a skonci. A take doufam, ze klapne bydleni, abychom neskoncili nekde pod cervenym cihlovym Toulouskym mostem. 

Duben, jeste tam budem, nebo uz vylezeme ?

Uz jsem se bala, ze nevylezeme, ale trochu se to lepsi. Mistni naves u popelnic se uz zase zaplnila detmi v nebyvalem poctu, rozkvetla sakura a konecne jsme zdolali i ten Rip, na ktery uz nekolik let kazdy den koukame a ne a ne tam vyrazit. Deti porad neverily, ze je vetsi nez mistni skladka, tak jsme se na to konecne jeli podivat a vylezt, aby pochopili, ze trochu vetsi je. 

Konec brezna za moc reci nestal a byl tak trochu politicky prevratny v nasi predmestske vsi. Predlonska euforie vyprchala, stare struktury vykoply starostu sympataka a my jsme se vsichni pekne sli podivat na predstaveni jmenem Zasedani zastupitelstva. Telocvicna praskala ve svech a zastupitele pred lidmi tak nejak pozapomneli, proc byl starosta vyhozen, nicmene trvali na svem. COz o to, divadlo to bylo pekne, trapne pauzy a kysele obliceje, plamenne projevy lidu a vse zadarmo, coz se dnes jen tak nevidi. Vcelku hodne Vaclava Havla. Jen aby si pak neuctovali autorska prava, jestli to nekdo prepise a vyda - ale takhle pekne by to asi malo kdo zahral. Smutne je na tom to, ze tohle bude mit realnou dohru, na coz se moc netesime, anzto to vypada, ze nase ves bude nejakou dobu bez starosty, cimz padem si budou moci skladkari delat, co chteji. A rozhadana ves bez hlavy se vyda na pospas developerum... no, doufam, ze ne.

Alice na par dni zmizela na skolu v prirode, a my jsme zase najeli na jarni, snad aspon trochu odtucnovaci program, coz bych potrebovala jeste vic, nez sul, jak tak po zime koukam na vahu. Dlouho planovany vylet do Brd dopadl samozrejme jak se dalo cekat - sesli jsme se ve studenem mrholeni a to nas neopustilo celou sobotu, zatimco v nedeli drze svitilo slunce skoro cely den. Nastesti blato maji deti rady a tak nezbylo, nez je neustale orvavat, aby se v nem nevalely aspon schvalne, staci, kdyz obcas spadnou.  

 

 

Brezen, za kamna vlezem.

p1040325.jpg

ze je tu ted nejak malo novinek? Ale ano, jiste, jenze jak na to koukam, az prilis by se to podobalo lonskemu roku a tohle by preci jenom melo byt hlavne povidani o cestovani. Protoze v tehle zime jsme se zadnych velkych cest nedopustili, tak snad ani neni potreba prilis rozebirat kolobeh skolni dochazky, skolnich infekci a zimnich aktivit, do kterych se alespon ja musim dost nutit, anzto jsou snad zdravi prospesne. No, kdybych mohla, radeji bych vetsi cast zimy prospala, vylezla pak na par dni na ciste napadnuty snih, postavaila par snehulaku, projela se na bezkach (... ktere stale jeste nejsou funkcni) a zalehla zas az do opravdoveho jara. Deti to tak ale nevidi, tak se holt clovek musi cinit. 

Snad za rec stoji, ze jsme konecne letos meli p1040371.jpgprezidentske volby, coz aspon velice vzdalene dalo pripomenout casy revolucni a vesele, aby se vse za par dni zas vratilo do normalu. No a potom taky  napadl poradny snih - a my jsme mohli konecne poprve postavit opravdove iglu, ac vydrzelo jeden jediny den. 

S nostalgii jsme zasli na Druhou travu, abychom zjistili, ze prosedivele a slusne oblecene publikum pusobi v seru stareho kulturaku dost depresivne. Nicmene pri pohledu a poslechu Lubose Maliny jsme vsichni tak moc pookrali, ze jsem pro odchodu citila celkem pubertalni nadseni.

No a nakonec se letos v lete chystame jenom za humna na jih Francie, tak i pripravy cest jsou takove laxnejsi, nez obvykle. No, snad nas trochu inspiruje prichazejici jaro. 

 

 

Novy rok 2013.... a vanoce

no ano, uz je to tady, ani jsme se nenadali a uz piseme dalsi rok. .Letosni svatky byly jedny z tech mene vyraznych, doprovazene par vzdalenymi, ale neprijemnymi novinami.  Ze se rozesli nasi bytni za oceanem a umrel jeden vzdaleny pribuzny, ktery nebyl o nic moc starsi, nez my.

Ale svatky jsou svatky, letos jsme pripravam moc nedali a to, ze clovek uklidil uvnitr skrini zas az tak moc videt, bohuzel, neni. Samozrejme jsem uklidila tak moc dukladne, ze nektere papiry hledam jeste ted a tak si priste budu muset to uklizeni trochu omezit.

Svatky nas privitaly tim, ze uz nekdy v polovine tydne nam pani ucitelka ve skolce  vylicila, jake ze to vsechny nemoce tam jsou, muzeme si vybrat, pupinky, teploty, brisni infekce, proste skoro vsechno, co se takhle chytit da. Deti jsem si tedy radeji stahla domu, ale samozrejme uz v inkubacni dobe, takze to pomohlo akorat k tomu, ze ve ctvrtek a v patek miste ve skolce usilovne zlobily a honily se doma. Snad jen Alice vytrvala ve skolni lavici az do patku. Predsvatecni vikend jsme jeste prezili jaks taks ve zdravi a bohuzel i trochu po obchodech, no a samozrejme na Stedry den uplynula inkubacn  doba brisni infekce, tak jsme ho zacali pekne pozvracenou loznici. Nastesti to s tim i skoncilo a pak jsme meli par dni klid, nacez nas v druhe pulce svatecniho tydne dorazilo druhe kolo, pupinky pocinaje a teplotou a zvracenim konce, proste bohaty vyber ode vseho. Nakonec jsem prebrala stafetu i ja, ale nastesti se jeste drzim na nohach.

Takze Silvestra jsme misto v Beskydech stravili doma a snad jen na novy rok uz mi prislo osazenstvo tak zdrave, ze jsme konecne realizovali ten tak dlouho odkladany vylet vlakem na Karlstejn. Skoda, ze s prckama neslo jit dal nekam na vylet, ale pro zatim to asi stacilo.

Tatinek samozrejme pochopil, jake na nej doma ciha nebezpeci, a tak pro jistotu stravil vsechny svatky v praci, dokonce i Novy rok, ackoliv je normalne jeho skola tenhle jediny den v roce zavrena a zamcena.

I letost se nam podarilo zvladnout vanoce bez koupeneho stromecku a nam se konecne podarilo vykopat tu obrovskou sazenici, co se u nas docasne zabydlela na peknych par let. Vysledkem bylo, ze jsme meli stromecek skoro jako umely, na nej par plastovych ozdob a uz byly vanoce jak z obchodu. Letos jsme jeste porad dodrzeli tradici kapra, i kdyz nutno rici, ze nadseni kazdym rokem ochabuje. Ale snad vydrzime. Deti vydrzely, k veceri si nakonec daly kus sucheho chleba a kupu cukrovi. Stejne byl jejich zajem jinde, nez na stole. Holt pristi rok je na case, aby si pockaly na zlateho cunika.  Deti dostaly v rozumne mire to, co si praly, my dospeli asi take a pak jsme si vsichni zalezli nekam se svymi hrackami. 

Ale ted po svatcich, kdyz jsem vyzvedavala kluky ve skolce, jsem obchazela kolem barevnych obrazku hracek, ktere deti dostaly k vanocum. Az jsem dosla k jednomu cernobilemu, se seznamem > dinosauri zuby, dva mece, ohnova vypalnice, zlata cihla a pistole. No a pod tim podepsane moje dite.  Kde to ksakru to dite bere? No, doufam, ze nebudu muset ucitelce vysvetlovat, ze tohle dite pod stromeckem fakt nenaslo. 

Mozna mi zacina byt i trochu lito, ze Adam pomalu, ale jiste konci s obdobim hrdinskych cinu, tak jsme letos ani nemeli podpaleny dum prevrhnuty stromecek nebo jidlo na strope. Ale nastesti mu zustal smysl pro humor, tak doufam, ze o nej casem, jak se nauci poradne mluvit, neprijde.

A ze tu chybi obrazky... no, treba se casem par objevi.

Tak vsem prejeme krasny a povedeny novy rok, doufejme plny pozitivnich zprav.

 

 

Prazsky zacatek prosince a listopad...

pha-snih.jpgKoukam, ze listopad se nestihl, ale aspon jednou za mesic by si clovek mohl nejake memoary psat, kdyz tak vidim, jak rychle vsechno bezi a jak se jeste rychleji da vsechno zapomenout. Listopad nebyl prilis stedry na praci a jak uz to tak byva, zatimco s praci je najednou nejak vic casu na prokrastinaci, kdyz ma clovek byt doma, ulivat se u pocitace zas az tak dobre nejde a pred vanocemi uz vubec ne.  Najednou tu byly dalsi narozeniny, tentokrat sedme a ja jsem jen koukala, ze vzdyt ty pate a seste byly teprve pred.... no je to vubec mozne? S nostalgii jsem koukala na stare fotky a vzpominala par let dozadu na vsechny ty vice ci mene potrhle oslavy. Smesici setkani a nahod se k nam u tehle prilezitosti  nastehovalo piano, nejdriv me trochu sokovalo tim, kolik vazi, ale uz jsem s s tim smirila. p1040049.jpgVlastne az ted jsem pochopila, nakolik je tohle asi opravdu nejlepsi nastroj pro zacatecniky... jenze. Jenze? Ano, jenze ne pro ty, kteri porad nekde cestuji. A zatimco hlava rodiny sprada dobrodruzne plany na dobu vzdalenou i blizkou a stejne tak i cile. No a ja zase spradam plany tak trochu na to, jak se tomu jednou trosku vyhnout. Tak uvidime, jak to vlastne dopadne. Na konci rijna nas taky prekvapila docela opravdova snehulakova zima, takze jsme tu razem meli misto narozenin skoro vanoce. Akorat ta vyzdoba se nejak nestihla. No a listopad byl nad pomery slusny, nelilo ani nemrzlo a tak probehl celkem hladce s behanim mezi doktory, krouzky, bacily, navstevami a vsim takovym tim normalnim podzimnim behem veci. Vyzkouseli jsme traktor p1040062.jpgZetor na Letne, jako vzdy vymetame vanocni a predvanocni mestske aktivity a ja si v duchu slibuju, ze urcite ten pristi tyden konecne seberu odvahu, sedneme na vlak a vyrazime na predvanocni Karlstejn, tak jako to chceme udelat a neudelame kazdy rok pred vanocema. Tak jsem zvedava, kdy se mi to konecne podari realizovat...  

Zima uz je davno poradnejsi nez v Australii a taky slunicka je nejak vyrazne mene. Tak snad tu treti zimu v rade prezijeme, nebo narozdil od jihu je tu nejak vic bacilu.  Konecne se taky pomalu dostavam k trideni australskych fotek, ale kdo vi, kdy tomu bude konec, no asi az nekdy v duchodu. 

  

25.10.

Protoze se celkem nic zasadniho nedeje, asi ani neni nutne nic komentovat. Presly okolo volby.  Nakonec jsem se i trochu stydela, nebot i ja patrim k te vetsine nedisciplinovanych volicu, kteri se sice rozciluji, ale sami nic nedelaji. A asi tak jako ja sice vi, koho by volili, ale zvednou se ze zidle a ujit par stovek metru ke schrance uz nejak nezvladnou. Nastesti se precijen naslo par jedincu, kteri snad zachranili renome naseho okrsku.

Z pohledu rodicovske dovolene mi pripadalo, ze navrat do pracovniho rezimu nebude tezky, ale cim vice se blizim realite, tim neprijemnejsi pocit to vyvolava.

9.10.

Tak jsem konecne dodelala, co jsem mela a protoze jsem asi prehnala davku a kombinace cokolady a kafe, tak se mi najednou nechce do postele, ale uklizet, zasivat ci zehlit se mi nechce taky a tak nakonec zustanu jeste chvili u pocitaci.

Clovek by ani nerekl, ze po pul roce na druhe strane planety se tak rychle a v pohode cela rodina adaptuje, obzvlast po lonskem navratu z Ameriky, kdy to bylo vyrazne neprijemnejsi.

Ani nas tolik netrapi nostalgie, tedy nas dospele, deti asi trochu ano, radeji by zpatky za more, ale tentokrat uz to neni takove trapeni, jako minule. Dokonce uz chodi do skoly dobrovolne, vc. Adama, u ktereho jsem se bala, ze nam ho za par dni vrati. Jeste se tak nestalo.

Tak jako v Australii jsme se vlastne ani tady nepustili do zadneho dobrodruzneho podniku a zatim se celkem drzime pri zemi, castecne asi proto, ze jsme porad od prijezdu v ruznych stadiich nachlazeni. Ani se uz nechce verit, ze jsme od toho meli skoro pul roku klid i v te zime a tady staci jen par dni a vsechno je pri starem. Cas zase nekam vyrazit, i kdyz to asi nejspis bude chalupa, kterou ted asi budeme muset chte nechte dat trochu do poradku.

Zatimco loni jsem s nepodlozenym nadsenim vymyslela krouzky pro deti, ted jsem uz, poucena z lonska neresila nic a ejhle, vyresilo se to samo. Tedy ne uplne k me spokojenosti, ale pravdepodobne k momentalni spokojenosti deti. Sice by me krasobrusleni nenapadlo ani ve snu, ale co se da delat. Touze po houslickach jeste vzdoruju, asi bych to tady nevydrzela. A stejne by asi skoncila driv, nez by vubec zacala.

POsledni dobou se asi nekonala zadna prilis mimoradna udalost, ale spousta milych setkani s pribuznymi i znamymi a dalsi a dalsi nas jeste cekaji.

A vlastne pro me jedna docela dobra vec, nasla jsem dva weby, ktere me velice potesily a je mi lito, ze jsem na ne prisla teprve ted, tak sup s nimi do oblibenych stranek :

prekladatelsky programek na bazi weboveho korpusu : glosbe.com. Uvodni stranka prilis nepotesi, protoze je prelozena automaticky a tak pusobi trochu kostrbate a neprofesionalne, ale preklady frazi a kolokaci jsou skvele. A co ze to je ? Jendoduse receno, program vam n a webu vyhleda dana slova, fraze a slovni spojeni, pokud dany text existuje na webu v dvojjazycne verzi, takze jsou hledana slova v sirsim kontextu.

No a to druhe jsou webove formulare zadarmo = formees.com. Na ruzne prihlasky, odhlasky, hodnoceni a tak. Proste uzitecna vec.

Konecne i na me prisla ospalost a tak toho jdu hned vyuzit.

 

7.9. do Sydney a do Prahy

p1030737.jpgTak ubehly dva tydny a misto jara tu mame zase dalsi podzim, nastesti zatim jeste celkem pekny, uz asi nakratko.

Ale zpet do Lynehamskeho motelu, kde jsme stravili poslednich 9 dni. Protoze i po celkem dukladnem vycisteni z koupelny smrdela plisen, tak jsem se snazila s detmi travit co nejvic casu venku. Jak pravil manager, co bychom s tim delali, kdyz se to tu stejne zboura, ale az za 3 roky, driv se to bourat nesmi, je to tu levne, tak se to stejne vyproda. Taky pristup. Personal si tu na nic nehraje, kdyz potrebuju uklidit, pujci mi vysavac a pod. Diky bohu aspon postele a rucniky jsou ciste a zahmyzeno neni, krysy tu nebehaji, jen do pootevreneho okna nakukuje zeleny papousek, na dvore se pase stado bilych papousku a na hromnade suti opodal se rozciluji dva nohati cernozlutobili ptaci. A kdyz si na tu hromadu chtel vylezt Adamek, hned ho vyhnali. 

Ve meste vypuklo jaro a v prubehu par dni vsechno rozkvetlo navzdory rannim mrazikum, oteplilop1030368.jpg se a zacalo byt velice prijemne. Konecne jsme zase mohli vyrazit v kratke rukavu. A nejen to, i zvirecto se zacalo mnozit, v parku byli mali kralicci,  klokanicim u silnice vykukuji mladata z kapes a magpies dorazi na chodce i cyklisty. Coz mi konecne osvetlilo, proc lidi maji na helmach tolik plastovych antenek, je to ochrana proti ptacim naletum. Ze neverite? Tak se podivejte na tohle video, ktere jsem nasla na Youtube : http://www.youtube.com/watch?v=9wHreVKgOT4&feature=related

Mmj je pry znamo asi 59 pripadu, kdy ptaci zpusobili uraz , ale osobne myslim, ze vetsina z toho byli polekani cyklisti, kteri po naletu jeli, kam nemeli.  Kazdopadne si tak na jare chrani hnizdni teritorium a mladata.

Konecne jsem dohnala jeste par atrakci v Canberre, ktere jsme za cele ty ctyri mesice nestihli,p1030503.jpg hlavne parlament. Je cely otevreny verejnosti, akorat jsme meli smulu, ze zrovna nezasedal. A takova mala perlicka, vsichni, kdo tam jdou, musi projit kontrolou - i nas pan prezident. Jenze ten to odmitl a tak ho tam nepustili.

Mne sice neodmitli, ale zapomnela jsem, ze mam v batohu a v kocarku sadu sroubovaku, hasak a nuz. Tak mi jenom rekli, ze na damu je to zvlastni a vsechno mi to zabavili (a vratili u vychodu). Vsechny prostory jsou pristupne, ale je to tak velka budova, ze jsme ji ani nestihli projit, akorat jsme si chvili hrali na zatravnene strese. p1030514.jpg

Vydala jsem se taky okouknout mistni nadrazi, protoze zpatky jsme chteli jet vlakem. Nadrazi je na okraji mesta, ma tri koleje, ktere tu ale konci, jednu halu a necekane moc zamestnancu na to, ze tu jezdi tri vlaky za den. Nadrazi se vubec spatne hleda, je to mala budova uprostred niceho, tak jsem byla rada, ze jsem to vubec nasla a neprejela.

Tak jako pokazde i tentokrat jsem si myslela, ze kdyz uz jsme meli jednou sbaleno, tak p1030427.jpgvsechno vratime do kufru a zase pojedeme dal. A jako obvykle, tak snadno to neslo, kufry skoro praskaly a vaha taky nebyla uplne optimisticka.

V patek mela jeste Aja skolni shromazdeni, dostala diplom za snazivost a pokrok ve cteni, diky Karlove prazskemu snazeni cetla nejlip ze tridy.

V sobotu jsme jeste udelali v parku malou rozlouckovou party pro spoluzaky a kamarady, bohuzel byla zrovna nehorazna zima a ja se jeste doted divim, ze jsme nikdo nenastydnul. Asi tretine deti se podarilo nedobrovolne vykoupat v parkovem jezirku, ale nastesti ty nase to zlvadly jen smokrymi rukavy.

V nedeli bylo tak krasne, ze se mi vubec nechtelo balit, procez jsem radeji vyrazila do p1030636.jpgbotanicke. Vsichni jsme byli trochu cestovne nervozni, deti protivne a tak jsem se nakonec vzdala vsech cilu a odvedla deti k jezirku s waterdragons, coz nikdy neomrzi. Waterdragons jsou asi pulmetrove jesterky, ktere bydli u rybnicka a jsou celkem ochocene.

Kdyz jsme vecer nastupovali do autobusu, tak jsem objevila, ze si Adam nechal u jezirka boty, tak jsme si dali jeste jedno kolecko, poradne se prosli a a jsem doufala, ze aspon budou dobre spat, abych mohla ja dobre dobalit vse, co jeste sbaleno neni. V pondeli se cestovni nervozita jeste o kousicek vystupnovala, tedy hlavne mezi nami dospelymi, ale pozitivni je aspon to, ze se nikdo s nikym nepopral. Kdyz jsem rano  volala taxika, pani na telefonu mi rekla, ze preci nemuzu chtit velky taxik ve tri, kdyz zrovna konci skola deti jezdi domu.  Tak jsem musela honem vymyslet plan B, aby pul rodiny jelo taxikem a pul mestskou dopravou. Ve tri jsme dorazili do hotelu ze skoly, taxik samozrejme nikde a Karel nervni, az to bylo neprijemne. A zatimco jsem resila, zda mam nechat Karla s kuframa a bez taxiku u hotelu a jit na autobus, nebo vydrzet a zjistit, jestli bychom se nevesli. Po deseti minutach jsem se vydala na recepci urgovat. Sedeli tam tri, bavili se a kdyz jsem jim rekla, jestli by to nezaurgovali, tak se podivali na hodinky a pravili, ze je to prece jenom deset minut, at jeste pockam, oni jsou spolehlivi, do ctvrt hodiny prijedou. Jo spolehlivi, to jsou. Jeste moc dobre pamatuju, kolik taxiku naposledy prijelo po tri ctvrte hodine cekani a dvou urgencich. Tri.

p1030692.jpgNakonec prijel 15 mistny autobus, snad jediny za celou tu dobu, do ktereho jsme se vesli bez problemu. Takovy bych si prala na rodinne cestovani, to by bylo neco.  Na nadrazi jsme nakonec dorazili vcas, prestehovali vsech nasich 15 do cekarny, kde se Karel rozhodl si prerovnat  obsah kufru a batohu, za coz jsem se velice stydela, tak jsem radeji vzala deti, sedla si na peron a delala, ze k nemu nepatrim.  Brzy prijel vlak, ale jeste chvili trvalo, nez ho vycistili a pripravili na jizdu zpet, mel jeden vagon a z kazde strany jednu vagonovou lokomotivu. Vlak byl prijemne poloprazdny a deti tam zlobily tak, ze me z toho malem trefilo a tentokrat to byl Karel, kdo se tvaril, ze k nam nepatri. Mela jsem strach, ze pokud tohle je predzvest dvacetihodinove  cesty letadlem, tak nas z letadla vysadi nekde v Jakarte ci v Bombaji. Doufala jsem, ze unavou usnou, ale samozrejme marne, tedy skoro, p1030847.jpgprotoze usnuly presne ctvrt hodiny pred Sydney.  Bala jsem se vytahovani kufru a deti a tasek z vlaku, ale personal nam velice dobre pomohl, vsechno nam hned naskladali do elektro vlacku, plne dva vagony a odvezli k taxikum. Vystup z nadarazi byl poradny sok, vsechno zaplivane, prispinavele, dohadujici se a pokrikujici taxikari u nadrazi, bezdomovci, policajti. Po tech 5 mesicich jsem mela pocit, ze jsem snad uz na jinem kontinentu. Karla a tasky jsme nacpali do taxiku a ja s detma vyrazila do hotelu pesky, nalehko.  Proti Canberre, kde je dokonale cisto a obchody zaviraji ve 4, akorat potraviny jsou do 8, bylo tohle jiny kafe. Vsude kavarnicky, arabske obchudky, spinavo a hlucno. Hotel byl kousicek, Karlovi uz se podarilo vsechno vyskladat a p1030904.jpgvsichni jsme hned padli do postele.  Jenze...  vybrali jsme si hezky hotel v centru, ktery inzerovat, ze deti do 12 spi zadarmo na stavajicich postelich. Coz o to, to by slo, ale uz nas nenapadlo, ze klimatizace v pokoji neni dimenzovana na tolik lidi a tudiz se v pokoji budeme trochu dusit. No, prezili jsme i tohle, i kdyz to moc prijemne nebylo. Deti vypadaly i tady spokojene, spaly jak spalky a jinak se venovaly pozorovani cvrkotu z okna. Druhy den jsem se velice tesila do mesta, ale Karel zustal zatvrzele v posteli s tim, ze nikam nejde. Tak jsem vzala Aju, kluky jsem tam nechala a vydali jsme se pesky do mesta. Turisticka zona byla cistsi, ale preci jen to byl trochu nezvyk, prosly jsme se aspon pristav a operu, svezli se na trajektu na Cokatoo island, takove zajimave misto, drive vezeni, vojenska pevnost, lodenice a ted kemp, kde byly predstavene stany ve p1030973.jpgstylu vojenskeho lezeni a spousta opustenych industrialnich staveb, kde se konalo mistni bienale, vystava vsech moznych artefaktu a zajimavych nesmyslu, docela pekna, se skvelou atmosferou. Nahore na utese, kam jsme vylezli, prave racci vyvadeli mlade a po dlouhe dobe jsem zase jednou mela velice prijemny bezstarostne prazdninovy pocit. Pak jsme jeste dojely zpatky, prosly mistni subtropickou botanickou, kde prave vsechno kvetlo a pak jsme uz je