Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cervenec, srpen a zari - Australie

3. 12. 2012

7.9. do Sydney a do Prahy

p1030737.jpgTak ubehly dva tydny a misto jara tu mame zase dalsi podzim, nastesti zatim jeste celkem pekny, uz asi nakratko.

Ale zpet do Lynehamskeho motelu, kde jsme stravili poslednich 9 dni. Protoze i po celkem dukladnem vycisteni z koupelny smrdela plisen, tak jsem se snazila s detmi travit co nejvic casu venku. Jak pravil manager, co bychom s tim delali, kdyz se to tu stejne zboura, ale az za 3 roky, driv se to bourat nesmi, je to tu levne, tak se to stejne vyproda. Taky pristup. Personal si tu na nic nehraje, kdyz potrebuju uklidit, pujci mi vysavac a pod. Diky bohu aspon postele a rucniky jsou ciste a zahmyzeno neni, krysy tu nebehaji, jen do pootevreneho okna nakukuje zeleny papousek, na dvore se pase stado bilych papousku a na hromnade suti opodal se rozciluji dva nohati cernozlutobili ptaci. A kdyz si na tu hromadu chtel vylezt Adamek, hned ho vyhnali. 

Ve meste vypuklo jaro a v prubehu par dni vsechno rozkvetlo navzdory rannim mrazikum, oteplilop1030368.jpg se a zacalo byt velice prijemne. Konecne jsme zase mohli vyrazit v kratke rukavu. A nejen to, i zvirecto se zacalo mnozit, v parku byli mali kralicci,  klokanicim u silnice vykukuji mladata z kapes a magpies dorazi na chodce i cyklisty. Coz mi konecne osvetlilo, proc lidi maji na helmach tolik plastovych antenek, je to ochrana proti ptacim naletum. Ze neverite? Tak se podivejte na tohle video, ktere jsem nasla na Youtube : http://www.youtube.com/watch?v=9wHreVKgOT4&feature=related

Mmj je pry znamo asi 59 pripadu, kdy ptaci zpusobili uraz , ale osobne myslim, ze vetsina z toho byli polekani cyklisti, kteri po naletu jeli, kam nemeli.  Kazdopadne si tak na jare chrani hnizdni teritorium a mladata.

Konecne jsem dohnala jeste par atrakci v Canberre, ktere jsme za cele ty ctyri mesice nestihli,p1030503.jpg hlavne parlament. Je cely otevreny verejnosti, akorat jsme meli smulu, ze zrovna nezasedal. A takova mala perlicka, vsichni, kdo tam jdou, musi projit kontrolou - i nas pan prezident. Jenze ten to odmitl a tak ho tam nepustili.

Mne sice neodmitli, ale zapomnela jsem, ze mam v batohu a v kocarku sadu sroubovaku, hasak a nuz. Tak mi jenom rekli, ze na damu je to zvlastni a vsechno mi to zabavili (a vratili u vychodu). Vsechny prostory jsou pristupne, ale je to tak velka budova, ze jsme ji ani nestihli projit, akorat jsme si chvili hrali na zatravnene strese. p1030514.jpg

Vydala jsem se taky okouknout mistni nadrazi, protoze zpatky jsme chteli jet vlakem. Nadrazi je na okraji mesta, ma tri koleje, ktere tu ale konci, jednu halu a necekane moc zamestnancu na to, ze tu jezdi tri vlaky za den. Nadrazi se vubec spatne hleda, je to mala budova uprostred niceho, tak jsem byla rada, ze jsem to vubec nasla a neprejela.

Tak jako pokazde i tentokrat jsem si myslela, ze kdyz uz jsme meli jednou sbaleno, tak p1030427.jpgvsechno vratime do kufru a zase pojedeme dal. A jako obvykle, tak snadno to neslo, kufry skoro praskaly a vaha taky nebyla uplne optimisticka.

V patek mela jeste Aja skolni shromazdeni, dostala diplom za snazivost a pokrok ve cteni, diky Karlove prazskemu snazeni cetla nejlip ze tridy.

V sobotu jsme jeste udelali v parku malou rozlouckovou party pro spoluzaky a kamarady, bohuzel byla zrovna nehorazna zima a ja se jeste doted divim, ze jsme nikdo nenastydnul. Asi tretine deti se podarilo nedobrovolne vykoupat v parkovem jezirku, ale nastesti ty nase to zlvadly jen smokrymi rukavy.

V nedeli bylo tak krasne, ze se mi vubec nechtelo balit, procez jsem radeji vyrazila do p1030636.jpgbotanicke. Vsichni jsme byli trochu cestovne nervozni, deti protivne a tak jsem se nakonec vzdala vsech cilu a odvedla deti k jezirku s waterdragons, coz nikdy neomrzi. Waterdragons jsou asi pulmetrove jesterky, ktere bydli u rybnicka a jsou celkem ochocene.

Kdyz jsme vecer nastupovali do autobusu, tak jsem objevila, ze si Adam nechal u jezirka boty, tak jsme si dali jeste jedno kolecko, poradne se prosli a a jsem doufala, ze aspon budou dobre spat, abych mohla ja dobre dobalit vse, co jeste sbaleno neni. V pondeli se cestovni nervozita jeste o kousicek vystupnovala, tedy hlavne mezi nami dospelymi, ale pozitivni je aspon to, ze se nikdo s nikym nepopral. Kdyz jsem rano  volala taxika, pani na telefonu mi rekla, ze preci nemuzu chtit velky taxik ve tri, kdyz zrovna konci skola deti jezdi domu.  Tak jsem musela honem vymyslet plan B, aby pul rodiny jelo taxikem a pul mestskou dopravou. Ve tri jsme dorazili do hotelu ze skoly, taxik samozrejme nikde a Karel nervni, az to bylo neprijemne. A zatimco jsem resila, zda mam nechat Karla s kuframa a bez taxiku u hotelu a jit na autobus, nebo vydrzet a zjistit, jestli bychom se nevesli. Po deseti minutach jsem se vydala na recepci urgovat. Sedeli tam tri, bavili se a kdyz jsem jim rekla, jestli by to nezaurgovali, tak se podivali na hodinky a pravili, ze je to prece jenom deset minut, at jeste pockam, oni jsou spolehlivi, do ctvrt hodiny prijedou. Jo spolehlivi, to jsou. Jeste moc dobre pamatuju, kolik taxiku naposledy prijelo po tri ctvrte hodine cekani a dvou urgencich. Tri.

p1030692.jpgNakonec prijel 15 mistny autobus, snad jediny za celou tu dobu, do ktereho jsme se vesli bez problemu. Takovy bych si prala na rodinne cestovani, to by bylo neco.  Na nadrazi jsme nakonec dorazili vcas, prestehovali vsech nasich 15 do cekarny, kde se Karel rozhodl si prerovnat  obsah kufru a batohu, za coz jsem se velice stydela, tak jsem radeji vzala deti, sedla si na peron a delala, ze k nemu nepatrim.  Brzy prijel vlak, ale jeste chvili trvalo, nez ho vycistili a pripravili na jizdu zpet, mel jeden vagon a z kazde strany jednu vagonovou lokomotivu. Vlak byl prijemne poloprazdny a deti tam zlobily tak, ze me z toho malem trefilo a tentokrat to byl Karel, kdo se tvaril, ze k nam nepatri. Mela jsem strach, ze pokud tohle je predzvest dvacetihodinove  cesty letadlem, tak nas z letadla vysadi nekde v Jakarte ci v Bombaji. Doufala jsem, ze unavou usnou, ale samozrejme marne, tedy skoro, p1030847.jpgprotoze usnuly presne ctvrt hodiny pred Sydney.  Bala jsem se vytahovani kufru a deti a tasek z vlaku, ale personal nam velice dobre pomohl, vsechno nam hned naskladali do elektro vlacku, plne dva vagony a odvezli k taxikum. Vystup z nadarazi byl poradny sok, vsechno zaplivane, prispinavele, dohadujici se a pokrikujici taxikari u nadrazi, bezdomovci, policajti. Po tech 5 mesicich jsem mela pocit, ze jsem snad uz na jinem kontinentu. Karla a tasky jsme nacpali do taxiku a ja s detma vyrazila do hotelu pesky, nalehko.  Proti Canberre, kde je dokonale cisto a obchody zaviraji ve 4, akorat potraviny jsou do 8, bylo tohle jiny kafe. Vsude kavarnicky, arabske obchudky, spinavo a hlucno. Hotel byl kousicek, Karlovi uz se podarilo vsechno vyskladat a p1030904.jpgvsichni jsme hned padli do postele.  Jenze...  vybrali jsme si hezky hotel v centru, ktery inzerovat, ze deti do 12 spi zadarmo na stavajicich postelich. Coz o to, to by slo, ale uz nas nenapadlo, ze klimatizace v pokoji neni dimenzovana na tolik lidi a tudiz se v pokoji budeme trochu dusit. No, prezili jsme i tohle, i kdyz to moc prijemne nebylo. Deti vypadaly i tady spokojene, spaly jak spalky a jinak se venovaly pozorovani cvrkotu z okna. Druhy den jsem se velice tesila do mesta, ale Karel zustal zatvrzele v posteli s tim, ze nikam nejde. Tak jsem vzala Aju, kluky jsem tam nechala a vydali jsme se pesky do mesta. Turisticka zona byla cistsi, ale preci jen to byl trochu nezvyk, prosly jsme se aspon pristav a operu, svezli se na trajektu na Cokatoo island, takove zajimave misto, drive vezeni, vojenska pevnost, lodenice a ted kemp, kde byly predstavene stany ve p1030973.jpgstylu vojenskeho lezeni a spousta opustenych industrialnich staveb, kde se konalo mistni bienale, vystava vsech moznych artefaktu a zajimavych nesmyslu, docela pekna, se skvelou atmosferou. Nahore na utese, kam jsme vylezli, prave racci vyvadeli mlade a po dlouhe dobe jsem zase jednou mela velice prijemny bezstarostne prazdninovy pocit. Pak jsme jeste dojely zpatky, prosly mistni subtropickou botanickou, kde prave vsechno kvetlo a pak jsme uz jen navecer pomalu a unavene dorazily do hotelu. Deti usnuly a ja se dala do dalsiho zmensovani a prebalovani zavazadel, nebot do vlaku musely mit maximalne 20 kilo, ale mohlo jich byt vic, zatimco do letadla je maximalne 23 kilovy kufr, ale jen jeden. Co se neveslo jsme pod tlakem nacpali do prirucnich zavazadel a doufali jsme, ze je nebudeme muset likvidovat na letisti. Na noc jsem nakonec musela nechat pootevrene dvere do pokoje, protoze tentokrat to uz opravdu bylo na uduseni.

Ve stredu jsme se uz jen prosli, taxik prijel o deset minut driv a vsechno probehlo pomerne hladce, az na to, ze letadlo bylo plne do posledniho mista, cehoz jsme se vsichni bali. Nakonec to nebylo tak hrozne, protoze deti pochopily, ze tu neni zadny teren na zlobeni, tak radeji koukaly z okynka a na televizi a byl prekvapivy klid. Akorat mi prislo, ze letadlo jede nehorazne dlouho po zadnich kolech a nejak se neodlepuje, a kdyz uz se odlepilo, poskakovalo tak moc, ze jsem se bala jeste vic, ze spadnem, coz se mi casto nestava. A hlodalo ve me svedomi, kolik kilo navic jsme do letadla propasovali. O pulnoci jsme prestoupili v Abu Dhabi, tohle spojeni je opravdu skvele, rychle, s prestavkou tak akorat, o pulnoci, kdy je na letisti celkem klid. I deti to zlvadly v pohode, nadmerne nezlobily a jenom se strasne tesily do dalsiho letadla. Druhy let uz trval jenom 6 hodin, pul letadla byla prazdna a protoze byla tma, tak se i detem nakonec podarilo usnout a byl klid.

No a doma uz bylo vsechno v pohode, akorat Karel jak slibil, tak odtahl branici se Aju z letiste rovnou do skoly, procez ji babicka zase vyzvedla, tak snad vsechno dopadlo, jak melo. Celkem ryhle jsme se otrepali, deti uz sedi ve skole a ja v praci, procez jsem mohla napsat tohle vsechno. Ale ted uz budu muset jit delat neco poradneho.

3.9. Stehovani aneb Canberra z te horsi strany

Tak mi prijde, ze poslednich par dni tu trvalo snad dele, nez mesic. Cely tyden davala dohromady dum, leplila neslepene a kamuflovala ruzne skrabance a skrabanecky, balila veci do kufru, abych je pak zase prehodila do jineho kufru, vazila, kolik toho vlastne mame a muzeme vzit s sebou domu. Bude to zase poradna akce tohle vsechno presunout z hotelu do vlaku, z vlaku do taxiku, do hotelu v Sydney a tak. Ani se na to netesim.

V patek si Karel vzal kluky na vylet a ja cely den lestila, oprasovala a cistila dum, az jsem vecer mela docela depresi z toho, ze to neodsypa vubec tak rychle, jak bych si prala. Sprej na sprchy, co mel byt zarucene ucinnny udelal ve sprse cmouhy, ktere jsem pak dalsi hodinu cistila. I lednice mi dala zabrat, podarilo se mi tam neco rozebrat a uz to neslo slozit. A spousta dalsich blbosti, diky kterym se ztraci cas a moralka.

Myslim, ze jsem jeste nikdy v zivote nestravila tolik moc casu zehlenim - tech pet posteli se vsim vsudy mi taky dalo docela zabrat, ac jsem to delala cely posledni tyden. A mrchy cichy porad a porad nevypadaly vyzehlene. V sobotu pak Karel rano zmizel s detma a nechali za sebou slusnou spoust s tim, ze to urcite zvladnu. Puvodni plan opustit dum do jedenacti se velice rychle rozplynul a tak jsem to postupne posouvala na jednu a pozdeji a pzdeji, az jsem skoncila skoro v sest. A jeste jsem mela pocit, ze pokazde, kdyz otveru dum, najdu jeste nejaky nedostatek. Az je z toho clovek paranoidni. Musela jsem zamknout, zabouchnout za sebou a rict si, ze uz je toho dost.

V patek k nam prisli jeste sousedi s lahvi, vlastne to byla prijemna prestavka v tom vsem chaosu, deti jsme posadili k filmu u televize a po dlouhe dobe si udelali moc fajn vecer. Po sousedech si mi bude dost styskat. Pred pul rokem se sem pristehovali z Anglie, kde vsechno prodali, ze tady zacnou novy ziviot. Proc? Pry nevidi v Anglii zadnou slusnou budoucnost pro deti. Uprimne, kdybych si mela ze vsech tech zemi, co jsem kdy byla vybrat, asi bych si pro ziti vybrala tady tuhle, Australii. Je takova nejnormalnejsi, nexenofobni, staromodni. Asi ne cela, kazdopadne vsak vypada, ze neni poznamenana nabozenskymi excesy (na to byla objevena az moc pozde, aby sem jezdili nabozensti uprchlici), ani tu nepanuje tak moc velky hon za penezi, mozna cloveka trochu stve ten socialisticky laxni pristup a nesocialisticky vysoke ceny, ale pro nasince je vysledny pocit celkem prijemny. Nemluve o tom, ze mistni jsou velice pohostinni.

Coz mi jeste pripomnelo historku z minuleho tydne, rodice Simova spoluzaka Huga jeli na dovolenou, tak nam jeste nechali listek, ze si muzeme chodit hrat knim na zahradu (maji tam hromadu hracek a trampolinu). A ze muzeme vypustit slepice, jenom je vecer mame zahnat do klece, aby je nesezrala liska. To je takove typicke pro Canberru, i ty slepice. Dokonce bych rekla, ze koncentrace domacnosti se slepicema je tady mozna stejna, jako v Cechach na vesnici, mozna jeste vetsi. Skoro vsichni, u koho jsme kdy byli na navsteve, ma na dvorku par slepic. Bere se to tu jako samozrejmost.Samozrejme na vajicka, zabit slepici by tu uz asi nikdo neumel. Kdyz jsem se ptala, co s nima delaji, tak kdyz skonci, vykope se jim hrobecek. 

Kupovdivu ten stehovaci stres zpusobil, ze jsem vlastne necitila ani kousek te nostalgicke nalady, co clovek vetsinou ma, kdyz opousti misto, ktere si zabydlel. Tak jsem az za tmy dorazila do hotelu a ac jsem vedela, ze nas tam zadny luxus neceka, tak me po tom uklidu stejne trochu sokoval vsudypritnomny rozpad vseho, co jeste rozpadle neni. Uz kdyz jsem sem navecer  jela na starem univerzitnim bicyklu, bez helmy, svetel a s nefunkcni brzdou, mela jsem z toho pocity vselijake. Vypada to, ze co se jim v pokoji nepodarilo vycistit, tak postrikali dezinfekci a hotovo. Kazdopadne pred par desitkami let to byl asi docela luxusni hotel, ale dneska muzu rict, ze i brnenska Slavie je proti tomu moderni. O udrzbe vubec nemluve. Jinak me prekvapilo, jak moc stejne vypada sektor ze 70 let tady a u nas. S tim rozdilem, ze tady je to z masivniho dreva. No, kazdopadne bych tenhle hotel doporucila milovnikum hororovych filmu. Kdyz se k tomuhle zarizeni vecer clovek blizi, vypada to skoro jako poloopustena cihlova pevnost. Na miste kdysi honosne recepce osvicene zlatymi lampickami je puste skladiste, naproti v vestaraci jsou uz asi pekne dlouho zidle ulozene na stolech a zapraseny snicaci pult a restauracni vybaveni jeste pusobi docela slusne, ale je videt, ze uz je akorat pripravene na odsun. Recepce se prestehovala do mensiho kutlochu uprostred komplexu, asi je to levnejsi na vytapeni a je tam napsano, ze byva otevreno jen vecer.  A pokud clovek odjizdi jindy, tak necha klic ve dverich (co udela s placenim, to nevim, asi se tu nepocitam s tim, ze se odjizdi bez placeni). Nemaji tu zadny pocitac, recepcni neco zapise do knihy a je to. Kdyz vubec recepcni je, nebot den po nasem nastehovani se tu objevil napis, ze z duvodu tragice udalosti je recepce zavrena a smytec. Manager pak asi zmenil nazor na ten napis a radeji napsal, ze je hotel plne obsazen. Coz znamena, ze je obsazena nejaka desitka ze stovky pokoju.   Kdyz jsem se ptala, proc to tady  takhle vypada, odpoved byla podobna jako u domu k pronajmu - Chceme to zdemolovat, ale nesmime, protoze se nesmi demolovat dum mladsi, nez 30 let. Tak se holt musi jeste chvili pockat a vyzdimat poslednich par dolaru z nevyzdimatelneho.

Kazdopadne, Canberra je jedno z nejdrazsich mest na svete a tak i tady v tehle dire lide plati za noc vic nez stovku. A ti mene stastni, kdyz je vsude plno i stovky dve a vic. Dokonce jsou tu na parkovisti videt jenom normalni auta a normalni lidi. Jinde na svete bych to spis videla jako doupe alkoholiku a fetaku. Ale tady je asi vseobecne tak strasne draho a zima, ze se tu podobne typy neudrzi, takze i sem se dostanou spis nic netusici cestovatele, kteri nevi, do ceho jdou a pak pisou zoufale komentare na web (misto toho, aby stravili hodinku cistenim pokoje, cimz by porad jeste peknych par desitek dolaru usetrlili oproti jakemukoliv jinemu hotelu ve meste). 

V nedeli jsem radeji vzala deti na cely den na vylet do mesta, cele dopoledne napajta z toho, jestli dopadne inspekce domu pro nas prijatelne a budu se tam muset vratit jeste neco upravit ci opravit. Nakonec to dopadlo dobre a tak jsme odpoledne udelali poradny vylet okolo jezera, coz je takova nedelni promenada pro rodiny, udelali jsme si vylet lodickou s detma, udelali si pekny piknik a nakonec to nebylo tak hrozne.

A pondelni zacatek skoly mi po tom vsem prisel, jako bychom tam byli poprve, najednou vsechno jinak, nove  a takove zvlastni jak si tam vsechno spokojene bezi porad stejne a my jsme mezi tim prozili takovou revoluci. No nic, nejak jsem se moc rozepsala, tak radeji skoncim, dame si s Adamem neco na zub a hura do skoly pro sourozence.

 

29.8.

p1030276.jpgPomalu konci nas pobyt v Kaleen a ani se nechce verit, ze uz jsme tu 4 mesice. Zabydleli jsme se tu docela rychle, nasli si spoustu kamaradu, ale i tak musim priznat, ze to bylo dost narocne, protoze tahle osobni zodpovednost je asi jeste vetsi, nez pri nejakem pronajmu.Takze uz pomalu balime a ja mam vlastne docela dobry pocit z toho, ze to tu porad vypada tak nejak prijemne obydlene, v knihovne jsou knizky a podobne. Stehovani z vyklizeneho bytu do hola je takove depresivnejsi.  Horsi je vzpomenout si na vsechny koutky a kouty, ktere se jeste musi zkontrolovat a vycistit. A podivat se do skrinek, kam vsude si Adamek schoval poklady a jakeho druhy ty poklady jsou. Taky konecne prichazi jaro, pres den je tepleji, ale rano porad mrzne. Ve skole uz zase predepsali uniformove klobouky a slunecni krem (bez klobouku se smi jenom v cervnu a cervenci). Ale hlavne, vsechno zacina kvest, zelenat a vubec vypadat tak pekne lakave zrovnat ted, kdyz musime domu, coz je docela k zlosti. 

Posledni dobou jsme uz ani nemeli moc cas a vlastne ani chut nekam vyrazet, a tak se nase p1030207.jpgaktivity smrskly na jednu navstevu mistniho ptaciho centra, obrovske voliery s ptaky, kteri tu jinak v Australii volne ziji, vetsinou papousky. Moc se mi tam za ty penize nechtelo, ale nakonec jsem detem tu radost udelala a ve finale jsem vlastne ani nelitovala, papouchove byli zabavni a pritulni, deti spokojene. Kazdy jsme dostali u vstupu misku s nakrajenym jabkem a za priplatek jsme si mohli nakoupit i zive cervy. Myslela jsem, ze papouchove jsou vegetariani, ale pry v dobe mladych radeji masitou stravu. No, cerviky jsem nekoupila, protoze jsem se bala, ze by si je deti schovavaly na pamatku v kapse a chtely by je pestovat doma. Ono uplne staci, ze nam po podlaze pobihaji takove male pancerovane brebery, tusim svinky se tomu rika a deti je sbiraji do flasticek a chteji je odvezt do Prahy. Marne jim vysvetluju, ze je v Praze mame taky a nepotrebujeme je rozsirovat. Ze pry kdyz jim nechci udelat tu radost a poridt psa, nebo aspon morce, tak prece broucky snad doma muzeme mit, obzvlast, kdyz se k nam hrnou sami. Jeste, ze to nejsou svabi. Z tech by deti meli radost jeste vetsi.

Tuhle jsem prisla do pokojiku a kluci si vyndali sve favority z flasticek a zavodili s nima. No nic, je to trochu nechutne, ale aspon zdarma, kdyz ne nic jineho. Budu to tady muset pri odjezdu striknout insekticidem, ted bych asi nemela detem tu radost kazit. Tedy... ono tech broucku neni zas tolik, jen obcas nejaky, ale deti maji dobry postreh. Potvory se siri ze dreva na topeni.

dsc_0028.jpgNo a jeste k te voliere, nejdriv jsme meli radost, jak nam pristavaji na ruce a nekteri i na hlave, na rameni mi pristal jeden obvzlast pratelsky, porad se o neco snazil, az jsem pochopila ze se mi snazi nacpat zobak do nosu. A bylo po papouchovani.

V nedeli jsme se rozhodli naposled vyuzit auto na vylet a vyrazit do Tidbinbilly. Karel mel trochu rymu, deti touzily stravit cas na hristi, tak jsem je tam s  Karlovym povzbuzovanim nechala a konecne, poprve (a taky naposled), jsem si tu udelala pekny vylet sama. Sice jen nejakych 15km, ale i za to jsem byla vdecna, v relativni pohode a tichu. Nikdo nezebral o bombony ani me netahal za triko.dsc_0023.jpg Jedine, co tu pohodu trosku kalilo, bylo mnozstvi lidi na stezce. Tedy ne ze by byli videt, ale tezko bylo najit misto, kde by clovek neslysel z nejake strany nejakou povidavou skupinku. Ale i tak to bylo prima, vylezla jsem si na kopec, prohledla jsem z nej Canberrru, ktera ani odsud nevypada jako mesto, akorat couhajici vez a par domu okolo. Jinak same lesy a louky, proste to, co Canbera doopravdy je. Bush capital.

No a po vikendu uz nastalo opravdove baleni a take dohaneni odlozenych navstev, snad to do konce tydne nejak prezijeme a zvladneme. Preci jen me predstava presnunu z prostorneho a tepleho domecku se zahradou do moteloveho pokoje zase az tolik nelaka.

Ale pak se uz zase muzeme tesit do Sydney, tedy alespon na jeden den a pak hura do letadla. Alice se na to strasne tesi. Kdyz jsem zjistovala, proc, tak ze pry tam dostane dobre jidlo. Tak nevim, jestli se nemam urazit.

To jeste chudak netusi, co ma pro ni Karle nachystane, ze pekne rovnou z ranniho pristani na letisti ji tatinek odvede do skoly, aby nahodou neprisla o drahocene vzdelani.

 

 18.8.

Tak mame za sebou dalsi tyden a taky se nam docela ulevilo. Jeden duvod byl ten, ze na pondeli jsme meli dohodnutou velkou inspekci domu. Vlastne jsem se asi nikdy v zivote nesetkala s tak moc peclive zorganizovanou a udrzovanou domacnosti. Nasi domaci jsou dva starsi lide bez deti, kteri se vetsinu casu v duchodu venovali peci o dum a auto. Takze nase invaze do jejich domu byla jako vpad vandalu, i kdyz jsme se snazili. Coz o to, dum se tak nejak zvladl, ale zvladnout mit neustale ciste a nalestene auto bylo ponekud tezsi. A navic jsem prosvila takovou drobnost, prohlidku automobilu ze spoda. Nutno dodat, ze auto je tak nizke, ze se pod nej skoro dostat nejde, ale pouzit zrcatko me, bohuzel, nenapadlo.

Inspekce probehla bez vetsich problemu, i kdyz jsem mela dost velky strach. Dostali jsme pak strankovou zpravu jake drobne zmeny udelat, ale nastesti, jak jsem se bala, na nas zadne hromy a blesky neposlali a napsali, ze jsou se stavem domu spokojeni. Uf.

V patek se tedy Karel vydal stopem kamsi severnim smerem a jsem se, castecne pohanena zlosti na nej, pustila do uklidu a lesteni domu odshora dolu a opacne, stres rostl a ja jsem porad nachazela nejake skulinky. Nemluve o tom, ze tri deti pobihajici a hrajci si po dome proste generuji neporadek, i kdyby nechtely. Nakonec jsem to vzdala a v nedeli odpoledne pustila televizi.

Dalsim bodem je to, ze jsme se rozhodli preci jen najit nejake blizsi ubytovani v Canberre, ktere by nam trochu umoznilo, tedy detem, chodit jeste do skoly. Ono je to totiz mnohem jednodussi, kdyz nejsou doma. V sobotu jsem si jela prohlednout jeden domek v dost hroznem stavu, za 600 $ tydne (na mistni pomery levne), pekne cely omlaceny. Kdyz jsem se ptala na pojisteni, majitel mi rekl, ze pojistit nepotrebuje, nebot likvidace domu pozarem je de facto levnejsi, nez placena demolice. Kazdopadne si domek nezadal s nasim americkym kozim chlivkem, akorat cena byla o dost vyssi. Ale i tak jsem o tom uvazovala, dala jsem si jeste jeden inzerat, nacez mi nastveny majitel odpovedel, ze tedy uz nam to pronajmout nechce.

Nakonec jsem tedy na bicyklu objizdela vsechny hotely a motely z internetu, pulka z nich uz neexistovala a v te druhe nebyl personal. Skocnila jsem ve Visitor centru, kde mi rekli, ze mensi hotely vetsinou provozuji majitele, kteri pres den pracuji a tak otviraji recepci jen na hodinu ci dve denne, ci jinak dle potreby. Ach ouvej. Na to, ze je tu minimalni cena za noc od 120$ je to tedy dost hruza. Nakonec jsem si v knihovne pockala az do otviraci doby motelu, ktery dostal hodnoceni jako "nejhorsi z celeho mesta".  Pravda, vypadalo to tam trochu divne, ale nastesti ne katastrofalne a ukazalo se, ze plesnive koupelny jsou jenom v prizemi. Hmmm. Ale nakoenc se podarilo usmlouvat relativne slusny pokoj za relativne slusnou cenu, jestli neco takoveho v Canberre vubec existuje, tak doufam, ze to klapne. Majitel to napsal na kus papiru a nalepil do knihy, depozit nechtel, tak doufam, ze to neztrati a bydlet tam budem a neskoncime na ulici. No jsem zvedava.

Za chvilku musim koncit, tak musim zminit, ze v patek v noci se vratil z cest Karel, podarilo se mu chytit stop na asi 1500km, tak byl rychle zpatky. Videl po ceste jezuru, ptakopyska,  vykoupal se v tropickem mori a prosel pralesem, tot asi vse. Stop si chvalil. 

 Ve ctvrek se u nas jeste stavil znamy znameho Cech z Vietnamu, prima zkusenost.

  

11.8.

p1020751.jpgKonecne se mi podarilo vyfotit znacku s wombatem. Maji tady skvely arzenal dopravnich znacek se zviraty.

Uz se nam to tu tak nejak blizi ke konci, i kdyz nam zbyva jeste mesic. Ale protoze mame v pondeli kontrolu domu, tak poslednich nekolik dni davam vsechno dohromady, cistim a davam stranou veci nepotrebne, zatimco deti to zase rozebiraji. Zatimco utiram policky, deti si stavi na travniku stavby z drevenych polen, kdyz se presunu na zahradu, vyberou vsechny deky v dome a udelaji si v obyvaku bunkr, ktery zaplni hrackama a nadobim. 

A v tehle situaci se tatinek rozhodl, ze asistovat takovvym aktivitam neni zapotrebi a tak se vydal stopem kamsi na sever, aniz by on sam ci my vedeli kam vlastne. Puvodne se chystal letadlem, ale pote, co mu misti cesti cestovatele rikali, jak se tu nejezdi stopem, tak to vzal jako vyzvu a samozrejme se stopem vydal. S tim, ze se do konce mesice vrati... az na ten drobny detal, ze se na konci mesice stehujeme.

Priste se lepe poucim a vezmu toho mene, opet mame pul kufru zbytecnosti, hlavne obleceni aneb, dik anglosaskemu systemu skolnich uniforem se nam najednou smrknul odevni arzenal na dobrou tretinu a kdo vi jestli. Asi zacnu bojovat za skolni uniformy i v Cechach.p1020628.jpg

Minuly tyden jsme pozvali par Cechu z konference, bylo to prijemne oziveni, kdyz pominu fakt, ze jsem cely den hostinu pripravovala a dalsi cely den jsem pak uklizela, ale to je holt cena za takove povyrazeni, ktere urcite stalo za to  a konecne trosku provetralo moje mistni spolecenske styky s matkami skolnich deti a vecnych debat o skole, plinkach, jidle a zime a spatnem pocasi.

Opet jsem taky pomahala ve skole, tentorakt byl tyden sazeni stromu, tak jsme vsichni kopali a sazeli, docela pekna a dobra aktivita pro deti. A v kantyne jsem se konecne naucila delat hamburgry a sendvice a wraps, uz jsem postoupila z myti nadobi.

Nahodou jsme se nam podarilo absolvovat v knihovne protipozarni skoleni, ze ktereho jsem si odnesla, ze v Australii jsou pozarnici zluti a ve zbytku sveta cerveni.

O vikendu jsem krome uklidu, nakupu a nezbytnem vyletu do knihovny, coz je moc krasna cesta na kole, vyrazila opet do Tidbinbilly. Sice je to trochu hloupe, jezdit porad na stejne misto, ale je to asi nejvetsi exotika, co si tu clovek muze predstavit. Protoze... jinak tu proste exoticko neni. Nikdy by me nenapadlo, ze zrovna v Australii se bude clovek citit tak strasne .. no, rekneme neexoticky, je to takove starosvetske misto s mozna trochu prehnanym durazem na slusnost a cistotu, ale to jsem uz asi psala. Kazdopadne uz jsem se aspon srovnala s faktem, ze nic exotickeho, tedy pouste a koralove utesy, za kterymi sem vsichni jezdi, proste neuvidim.

 vylet-birrigai.jpgTak si to alespon vynahrazujeme na klokanech a emu. Tentokrat jsem konecne s detmi chtela jit na stezku k Birrigai, aboriginskym balvanum, ktera mela byt tri kilometry dlouha. Tak jsme se s malou lahvi vody a pytlikem orisku vydali vzuru a tesili se, ze si dame po navratu obed na hristi za asistence zvirectva.  Sli jsme a sli, pekne podle sipek, hodinu, dve hodiny ... cesta zajimava, ale nejak nekoncila. Pote jsme konecne potkali dalsi rodinu v protismeru, ktera nam vysvetlila, ze uz taky jdou tri hodiny a zadny balvany nikde nejsou.   Tak jsme se spolecne vydali zpatky a  pokukovali po klokanech, zatimco se z druhe strany valily velikanske mraky. Nakonec jsem preci jen nasla odbocku k tem slavnym balvanum, tak jsmelabut.jpg si jeste dali mensi okruh, uvideli chcipleho klokana, pricemz Simonka vsechny morbidnosti zajimaji. At uz jsou to pavouci, stiri nebo mrtvolky. Tak jsme se jeste chvilku zdrzeli, az nas chytnul okraj lijaku, ale na nejhorsi jsme jeste stacili zalezt do navstevnickeho centra. Po desti jsme jeste stacili opect par burtiku na grilu na hristi a nakonec, zlaty hreb dne, jsme sli koukat na ptakopysky, protoze byli udajne aktivni. Misto ptakopyska ale priplula cerna labut, tedy na mistni pomery nic zajimaveho. Nechtela nas bez jidla propustit a detem se libila, tak jsme tam asi pul hodiny sedeli a koukali na sebe, az se seserilo, v dalce bylo trochu videt hlavicky ptakopysku a pak jsem museli uz rychle vydat domu. Deti se samozrejme prospaly v aute a byly odpocate a vesele, zatimco ja jsem nemela moralku je ani vykoupat.  No, nakonec jsem se prekonala...

 No a kdyz jsme u tech labuti, tak jsem si vzpomnela na neco uplne jineho, cim tady bavime hosty. Akorat premyslim, jestli je to vyplodem oddanosti nebo nepratelstvi ke  Commonwealthu. Kazdopadne je celo nasi popelnice ozdobene labutim erbem, pod kterym je napis : 

 

popelnice-1.jpg

Tak nevim, jak by se na to Alzbeta tvarila.

No nic, je pozde a ja tu takhle prokrastinuju u pocitace, protoze se mi nechce myslet... no, na to, ze zitra vecer musim mit cely dum dokonale vycisteny a vylesteny navzdory podvratnym snaham deti. Ty starsi se jeste dali umravnit, ale Adam je stale jeste celkem nerizena strela a co je nejhorsi, jeho snahy jsou nakazlive a izolovat dost dobre nejde. 

 

 2.8. 

Ubehlo dalsich par dni chozeni do skoly, beznych aktivit. Vsichni jsou zdravi a primerene zlobivi, zima je nastesti porad v ramci snesitelnosti, i kdyz ted bych rozhodne brala o par stupnu vice (ono v 12C celkem mrzno prsty), vikend jsme stravili vice mene okolo domu a knihovny, pocasi nebylo nic moc.

Trochu to ozivila uterrni konference u Karla na univerzite, kde se sesli ti, kteri zislali stipendium od Erasma, vetsinou Cesi ruzneho veku a vetsinou z Melbourne. Bylo to fajn a krom jineho to bylo poprve, co jsem tam jela na bicyklu (ono je to dost dlouho do kopce, tak se mi tam s vozickem tak nejak moc nechtelo, ale nakonec jsem to prezila). Tak jsme hned domluvili veceri, abychom trochu narusili nasi domaci vecerni ponorku. Nabalili na sebe dalsi lidi, tak jsem docela zvedava, kdo ze se to vlastne ukaze.

Konecne jsme se take setkali s dalsi ceskou cestovatelskou rodinou, ktere se tu libilo tak, ze sem pred 11 lety emigrovali, maji moc hezke stranky s obrazky www.fotocesty.cz. Priznam se, ze jsem jim tohle cestovani i trosku zazavidela, protoze Canberra je de facto vesnice, nastesti vesnice erudovana, bezpecna a cista, proste z hlediska zivotni urovne bych tipla jedna z nejluxusnejsich na svete.

JInak uz taky pomalicku zaciname uklizet a balit, sice se stehujeme az za mesic, zatim jenom na jine misto v Canberre, ale vycistit a vycidit dum i auto do takove dokonalosti, jako to udelali puvodni majitele, asi bude docela

 

23.7. Konec prazdnin

076.jpgTak jsme si od stredy udelali jeste jeden mensi vylet k nejblizsimu pobrezi, na stejne misto, kde jsme uz jednou byli. Vyrazili jsme hned rano, pred svitanim, dopoledne postavili stan na nasem oblibenem miste a pak vyrazili na plaz. Bylo skoro 20C, narozdil od Canberry, kde je o dobrych 10 mene a tady u more vlastne ani v noci moc nemrzne, nastesti. I kdyz, jak se pozdeji ukazalo, studeny vitr taky neni moc prijemny. 

Prvni den byl ale docela prima, deti si hraly a behaly po plazi, sbirali jsme skeble, nakukovali do odlivovych rybnicku na rybicky a kraby, splhali po utesech a vubec jsme si po nejake dobre uzivali more. K veceri jsme si pak dali testoviny s dost nechutnou konzervou, ale bostrasidelny-les.jpghuzel jsme to smichali a tak nebylo na vyber, snist se to muselo.  Vsude okolo to cvrcelo, prozpevovalo, bublalo a chechtalo se a navecer les vypadal i celkem dost strasidelne. Uplne to pripominalo pohadkovy madragorovy les, ty zkroucene stromy. Jsou to obycejne spotted gums, druh eukalyptu, ktery je tak zmateny slanymi pobreznimi vetry, ze roste do vsech stran, chvili dolu, chvili nahoru a vypada to dost neskutecne. V noci prestali koncertovat ptaci a misto toho se vsude okolo ozyvalo neco, co chvili pripominalo spis zabu, nekdy perouci se kocky, pak zase kriciciho ptaka, k tomu pekne hucelo more, ale deti byly tak unavene, ze usnuly skoro hned a ani se nestacili poprat o to, kdo kde bude spat.

ucho.jpgPorad jsem chtela na vylet, tak druhy den nam Karel oznamil, ze tedy vyrazime na vylet do nejblizsi civilizace, abychom nabrali jeste nejakou pitnou vodu. Takze jsme se celkem ambiciozne vydali na 16km dlouhou a trochu nudnou cestu lesem, mezi termitisti a vcelimi uly, kterych je tu vsude celkem dost. Nakonec jsme dorazili k civilizovanemu, tj. placenemu kempu, kde jsme docepovali vodu, okoukli mistni stado klokanu a dali si piknik na plazi. Na jedne z tech neuveritelne dlouhych, prazdnych, luxusnich plazich ze ktere koulaly piskovcove skalky vsech tvaru a barev, co by clovek vybec nevymyslel. Proste takove pekne prirodni hriste, i kdyz deti nakonec stejne daly prednost tomu umele postavenemu. Tady jsme konstduras.jpgatovali, ze z nejakeho nepochopitelneho duvodu narostlo Adamkovi jedno ucho do dvojnasobne velikosti. Jelikoz jsme nevedeli, co s obrovskym uchem delat, radeji jsme to nechali byt, nastesti to nebolelo. Asi mu tam neco vlezlo.  Posilneni pulkilem tunakove koncervy s chlebem jsme se vydali na zpatecni cestu, i Adam statecne slapal prvnich par kilometru, ale nakonec to vzdal a druhou pulku cesty usnul a ja ho nesla na zadech. Dorazli jsme za tmy, rychle neco zhltli, tusim ryzi, a sli na kute. Bohuzel me rozbolely zada, tak jsem si pekne uzila noc vzuhru, vsechno to prozpevovani a skrehotani.... a hlavne sprsky na stan, ktere jsem znala uz z drivejska. Do haje, zase bude co cistit. A bylo. Stan byl opet cely pokadeny, Kazdopadne to, co to provedlo se krmilo banksii, protoze z toho koukaly zbytky kvetu. Pan, ktery pozdeji prijel to ohodnotil jako produkt fruit bats, tedy netopyru, kteri se krmi ovocem. Druha, stejne pravdepodobna moznost je ta, ze to byl glider, letajici veverka, kterych je tu taky spousta. Male zviratko s blanama mezi prednima a zadnima nohama, ktere si to plachti mezi stromy. Ovsem nejvic je tu posumu, ktere jsme sice nevideli, ale dost vyrazne jsme jejich pritowallaby.jpgmnost pocitovali.

Rano, jeste nez vykouklo slunicko jsem vybehla na vyhlidku udelat par kycovitych fotek vychodu slunce nad morem  a kdyz jsem se vratila, kontroloval nase veci wallaby, coz je maly tmavy klokanek s dlouhym tenkym ocasem. Kontroloval ohniste, olizoval esusy a sbiral drobky. To vylakalo ze stanu i deti a bylo to docela legracni, protoze se navzajem trochu bali a trochu byli zvedavi, tak tam stali kus od sebe a koukali na sebe, dokud to klokana neprestalo bavit a neodesel. Po snidani jsme tentokrat vyrazili opacnym, jiznim smerem k Batemans bay, pekne pri odlivu po plazi a pobreznich skalkach. Tohle byl asi nejlepsi vylet, co jsme tu kdy meli, hlavne pro deti, ktere samozrejme lezeni po skalach povazuji za nejlepsi zabavu. A vlastne i nam se to docela libilo, skaly tu jsou krasne, chvili prouzkovane jako mramorova buchta, chvili modrozlute flekate, geolog by se tu urcite vyradil. Deti se vyradily asi jeste vic, az jsem se trochu bala, aby jeste nekde neslitly.

Dalsi den jsme meli stan pokadeny jeste vic. U snidane sice nebyl wallaby, ale priletela kookabura. Je to druh lednacka, sice mene pekny, ale o to hlasitejsi. Musim nekdy nahrat zvuk, ktery dela... kdyby clovek nevedel, mozna by se skoro bal. Zni to jako strasne hlasity blaznivy lidsky smich. Pak jsem celkem dlouho utirala exkrementy p1020343.jpgze stanu, ktery jsme pak odkolikovali a odnesli jinam. Sobota byla studena a protivna, foukal vitr, takze byla poradna zima. Ani jsme nikam poradne nesli, poflakovali jsme se okolo, u more bylo neprijemne, tak jsme udelali ohynek a ohrivali se u nej a meli jsme takovy sanitarni den.

V nedeli rano jsme nenasli Adamovy boty.  Karel me obvinoval, ze jsem je vecer nedala ke stanu. Ja jsem ale v noci dobre slysela, ze nam neco vlezlo do predsinky stanu a cmuchalo tam. Kazdopadne to odneslo Adamovy boty jednu po druhe a sezralo z  nich prezky se suchym zipem. Pak jsme sbalili, zajeli se podviat do Batemans bay, ktera Karla dost odradila, nebot je to takove rekreacni primorske mesto, koukli jsme se na chvili do botanicke a vyrazili domu.  No a ted uz zase prisly vsedni dny, skola a kazdodenni rutina, akorat jeste musime odklidit vsechen neporadek z vyletu.

 

14.7. Vylet na sever

klokanek.jpgTak jsme se trochu drive vratili z vyletu, nebot prisla fronta a zacalo prset a prset.  Ja bych tedy v tropech vydrzela i ten dest, ale tatinkovi se nelibil, tak jsme tam stravili jeden den a pak se zase vratili domu, bohuzel.  Byli jsme na cestach 6 dni, ujeli jsme neco k 2500 km a moc jsme toho nenachodili. Ale od zacatku.

V patek byl posledni den skoly, tak jsme sbalili a hned, jak jsme vyzvedli Aju jsme vyrazili vnitrozemim smerem na sever, pres Goulbourn. Puvodne jsme meli v planu prenocovat ve znamem kempu v Black springs, ale protoze Karel mel jetlag, neboli cestovni zpozdeni a ja jsem taky nebyla ospala, tak jsme radeji slapli na plyn, deti spaly a cesta prijemne odsypala. Stejne je krajina porad podobna, nazloutla step, vysoka trava, obcas vice ci mene suchy strom a nakonec obcas i nejaky kopecek. Celkove vzato musim rici, ze cim dal, tim vice mam pocit, ze na Australii jsou nejzajimavejsi aktrakci zvirata. Urcite se tu najde spousta krasnych a zajimavych mist, ale ty opravdu vyjimecne, nad kteryma se cloveku zastavi dech, tech je tu relativne nizka koncentrace, tedy treba oproti Americe urcite. Vlastne ta nejhezci mista, ktera jsme projeli, australsky moc nevypadaly.

V sobotu jsme okolo treti rano pomalu zacali uvazovat o zastavce, zrovna nebylo okolo zadne dsc_0058_01.jpgnocleziste, ale nastesti ani zadna civilizace, tak jsme zajeli do nejblizsiho lesa, nasli nejblizsi rovinku a Karel rychlepostavil stan, deti jsme prenesli do spacaku a slo se spat. Rano nas probudilo slunicko, bylo to docela pekne misto, kousek od termitiste (ktere nastesti spalo), deti stacili postavit nejake stavbicky z pisku, Karel sbalil stan a uz jsme jeli dal pres Dubbo az do Moree, ktere je asi nejsevernejsi misto, kde jsme byli.  Zastavili jsme v centru na detskem hristi a opet se ukazalo, ze tahle mista jsou nejlepsi na pozorovani ptaku. Konecne jsme na vlastni oci videli tu slavnou smejci se Kookaburu, ptaka s tlustym zobakem a obrovskou hlavou.  Dale stadecko slusne velkych bilych ptaku s cernym zobakem, ktere jeste budu muset identifikovat. A spousta dalsich, ktere se nepodarilo zvecnit. Po nekolika hodinach stravenych v Moree jsme se tu rozhodli stavit i noc, nasli jsme nedaleky les s polosuchou rekou, coz inzerovali jako vhodne misto ke stanovani. Vypravili jsme tam a po dlouhem popojizdeni mezi vysokou suchou travou a kravami jsme nakonec nasli kousek mista bez kravincu, kde jsme se ubytovali.  Kolem nas poletovala obrovska hejna galahu, blaznivych a velice hlucnych sedoruzovych papousku a dalsi ptaci haveti, az usi zalehaly. Jako  vrestici zoo, akorat daleko, daleko hlasitejsi.

Ten den jsme meli s Karlem diskusi ohledne cile nasi cesty, na kterem jsme se nemohli moree.jpgdohodnout. Zatimco Karel chtel prejet obratnik Kozoroha a jet dalsich 1000 km do tropu na sever od Brisbane. Mne to prislo prilis daleko a take trochu nevhodne vuci chudakum majitelum naseho auta. Nakonec jsem Karla presvedcila abychom uz zahnuli na vychod k mori, coz jsme za nespokojeneho brblani take udelali. Nakonec to byla docela prima cesta, protoze sucha savana se konecne zmenila v neco trochu zelenejsiho. Dorazili jsme do Glen Innes, mestu, ktere se z nejakeho mne nepochopitelneho duvodu chlubilo keltskou tradici a postavili si i par menhiru.  Pani v navstevnim centru se nam nejdrive snazila nabidnout placene ubytovani, ale po vytrvalych Karlovych odpovedich, ze hledame pouze neplacene kempy z ni vypadlo jedno misto, ktere bylo nakonec asi nejlepsi, kde jsme v Australii kempovali. A nejen v Australii, jedno z nejlepsich, kde jsme byli vubec. Tedy moc australsky nevypadalo, s vyhledem na kopce a zulovymi balvany to spis pripominalo Ameriku. A nebo Cesko. Jenze tohle byl velice luxusni kemp, s cistymi zachody a pripravenymi hromadami dreva, aby lide nesekali mistni.  mannriver.jpgS krasnou cistou horskou rickou, kde si deti hraly cely den a tak jsme vlastne ani nezvladli vyrazit nekam na vylet. Okolo bydlela jeste jedna rodina s detma, tak jsme se sdruzili a vlastne cely den nechali deti ve vode, ktera byla pro nas, dospele, prilis studena (i kdyz, preci jen, jsme se v ni konecne poradne umyli, hura).  Kemp sice pripominal Ameriku, ale oproti ni tu nemrzlo a hlavne se tu misto medvedu potulovala klokani rodinka. Coz byla hlavne atrakce pro mne, protoze jsem konecne videla klokanka v kapse. Vypadalo to, ze se simultane pasou, klokane vystrokovalo hlavu z kapsy a taky okusovalo travu. Ovsem dalsi atrakce byl cernobily ptacek, ktery neustale klokanum posedaval na zadech, nevim, jestli si jenom hral nohy, nebo jim okusoval klistata, ale kazdopadne byl trochu prilis hbity na to, abych ho vyfotila. A ac by chut byla, kvalitni teleobjektiv asi jen tak rychle neporidim, leda bych vyhrala v loterii. Takze po celodennim poflakovani (mem) a Karlove ohynek.jpgpreskladavani  a optimalizaci veci v automobilu a batozich (coz me velice rozcililo, nebot se pak ukazalo, ze nemuzu najit uzitecne svrsky, ktere Karel zapracoval hluboko do utrob automobilu jako zbytecne, zatimco nechal venku rukavice, kdyby nahodou v pralese mrzlo) jsme vecer uvarili poradnou veceri, Aja se pak prestehovala k sousedum na opekani marshmallows, cili penovych bombonu a nakonec jsme vsichni zalezli do spacaku. Mne poradne rozbolely zada, nebot jsem spala na nejakem hrbu. Rano nas probudil dest a tak jsme se hezky rychle spakovali a uhaneli pryc vychodnim smerem.  Cim vice jsme se blizili k pobrezi, tim byl les zelenejsi, zacaly tam rust stromove kapradiny, liany a palmy, az to vypadalo jako uplne opravdovy a nefalsovany prales.  Procez Karel rozhodl, ze musime vyzkouset i  spani v pralese. Zadne nebezpecne selmy tu nejsou tak proc to prales-stan.jpgnevyzkouset. Dojeli jsme na pobrezi do Coffs Harbour, zajeli k rangerovi se poptat na spani v pralese.  Ten pravil, ze muzeme spat v pralese jak chceme a ze se v pruvodci obvykle nepise o pijavicich, tak abychom vedeli, ze tam jsou. No a byly. Vyjeli jsme cestou kus za mesto, mezi bananovymi a avokadovymi plantazemi az jsme dorazili na kopec do mistniho pralesa a prirodni rezervace. Dali jsme se nazdarbuh lesnimi cestami, az jsme tesne pred setmenim objevil kousek rovinky na kopecku u cesty, kde slo postavit stan. Veceri jsme odbyli chlebem s burakovym maslem a protoze bylo opet krasne videt hvezdy, sli jsme se projit po sterkove ceste (na tohle jsem asi zapomnela, nikde na svete neni takovy uzasny pohled na hvezdy, jako odsud, asi je v Australii malo svetelneho znecisteni ci co, ale mam pocit, ze jsem snad v zivote, krome hor, tolik hvezd nevidela. Podarilo se mi konecne najit i ten jejich slavny jizni kriz, co maji na vlajce). Pak jsme se vratili do stanu, prevlikli se do pyzam a ejhle. Jedna, dve... pet, vsude pijavice. Na nohach, na obleceni. Cerne, sede, hnede, prouzkovane, velke jako prst,  male jako jehla, hubene, tluste a vsechny se pozoruhodne rychle premistujici bananamen.jpgz obleceni na kuzi, jako pidalky, chvili akrobaticky staly na hlave, chvili na ocase. Samozrejme jsme v tu chvili zapomneli na to, ze na ne plati sul. Sundali jsme je ubrouskem, takze z toho docela poradne tekla krev, ale podarilo se nam vetsinu vyhazet ze stanu. Pak jsme nasli jeste pod karimatkou jeden kapitalni kousek a radeji jsme sli spat. Deti byly tak prekvapene, ze to ani neresili, spis na to koukali jako na zajimavost. Diky bohu. No, timto jsme se nabazili destneho pralesa a rano jsme uhaneli pryc, co to slo. Jen za tu kratkou chvili, co jsme s Karlem skladali stan (deti jsme radeji prenesli rovnou do auta a zavreli je tam), jsme na sobe naseli dobrou desitku tech potvor, nastesti jsme se dobre oblikli, tak se na kuzi nedostaly. Po zbytek vyletu jsme pak jeste sundavali pijavice ze stanove plachty a posledni, uz ususene, jsme vyklepali tady doma v Canberre.  Cestou z pralesa jsme se jeste stavili na dobre vyhlidce, bylo to takove vysute molo nad pralesem s vyhledem na more a kopecky. A nakonec jsme se zastavili na bananove plantazi, chlapik nas pozval dal, nakrmil deti banany a ukazal, jak se bali do krabic do supermarketu, jak rostou, zraji ve velkych igelitovych pytlich na stromech (aby jim nebylo zima). Mezi bananovymi palmami rostly ananasy, papaja a avokada, ktera me obzvlast nadchla. Byla to velice vydarena exkurze a na cestu jsme dostali velkou igelitku bananu, avokad a sladkych citronu. Tak aspon neco. Pak jsme vyrazili do Coffs harbour, samozrejme na detske hriste. Akorat jsme se trochu spletli a zastavili na jinem, co nebylo u plaze a nejak se nam nedarilo tu plaz najit. Nakonec jsme popojeli autem na tu spravnou a rozdelili se, ja pavouk.jpgs Simou jsme sli na vylet na ostrov koukat, jestli okolo popluje nejaka velryba (plula, ale daleko), Karel s Ajou a Adamkem se zustali povalovat na plazi. Jenze v Karlovi nejak rostla nevule, ze nas ceka spatne pocasi a ze ho dostatecne neposlouchame a nemluvime jenom anglicky, tak nas nahnal do auta a vydal se na cestu zpatky na studeny jih, nedbaje protestu, ze mame jeste dalsi tyden prazdnin. Zastavili jsme cestou ve skoro opustenem kempu na louce u Port Macquarie, postavili uz za tmy stan,  opet se nakrmili burakovym maslem a chlebem a sli na kute. Rano nas probral dest a zvedavi ptaci, co se trousili okolo a pokukovali po zbytcich jidla. Nejlepsi byl tmave zeleny vypaseny holub, ktery vypadal jako z nejake pohadky, pak se pritrousil jakysi hybrid slepice a kruty, chocholati holoubci, kterych je vsude plno a hlavne nepostradatelni magpies, kterych je v Australii asi jeste vic, nez klokanu. V aute se nam usadil obrovsky pavou, velky asi jako dlan. Radeji jsem ani nezkousela, jestli je jedovaty a neukazovala ho detem, protoze by ho urcite chtely domu. Dest postupne silil, tak jsem jeste stacila kouknout pruhledem do pralesa (kemp byl nastesti trochu dal a trava byla posekana, takze jsme tu zadnou potvoru nechytili, rychle jsme pod stromem sbalili stan a vydali se na 700 km dlouhou cestu domu po Pacific highway pres Sydney. Priznavam ze mi toho rychleho konce vyletu bylo trochu lito, tesila jsem se, ze si trochu uzijeme u more, klidne i  v desti, ale Karel byl neoblomny. Ve ctvrtek neco po osme jsme dorazili domu, dali jsme susit stan, umyli se a konecne si zase uzili normalni postele. 

V patek se mi v knihovne podarilo nahrat i par obrazku z vyletu na Rajce.

Tak jsem se konecne donutila v knihovne pridat par obrazku na www. eluci.rajce.net

2.7.

(prvni fotka je swamp hen, tedy mocalova slepice, co tady chodi v parku)

swamp-hen.jpgTak uz jsme se prehoupli pres nejkratsi den roku a tak je uz v 7 rano trosku videt, neco jako na na novy rok, o slepici krok. Tak jsem minuly tyden absolvovala konecne tridni schuzky.  Asi nejlepsi z nich bylo to, ze si deti mohly hrat s vecma ve tride (a maji tam hromady bezva hracek pocinaje legem a konce plastovymi replikami penez).  Na schuzce jsem se vlastne nic zasadniho nedozvedela, ucitelka Aju chvalila a spis probirala to, jak ji vice zaradit mezi deti. Alespon jsem mohla nahlednout do jejich skolnich praci a je fakt, ze se tam asi moc neflakaji. A ze tenhle system Aje vyhovuje, nebot celkem dobre prospiva i ve vecech, ktere nikdy nedelala. 

Uz jsem se dlouho nezminila o Adamkovi, ktery porad pokracuje ve sve linii, akorat je zase o adam-na-strom.jpgneco rychlejsi a vynalezavejsi. Posledni dobou se naucil dobre lezt na stromy, takze mam zase postarano o trochu vic zabavy. Staci rict jdeme domu a uz je na strome. Coz je nekdy vyhodne, protoze tak jde snadno odchytit. Ovsem ve ctvrtek se mu povedlo vylezt na strom u skoly tak vysoko, ze jsem na nej nedosahla a navic byl strom tak husty, ze jsem za nim ani nemohla prolezt. Nakonec mi nezbylo, nez si vzit knizku, sednout pod strom a cekat, nez sleze. Jeste, ze jsem nikam nespechala. Asi ho zase budu muset vodit na provazku jako pejska, i kdyz on se, previt, neda. Lehne si a trucuje.  Asi si s nim jeste uzijeme. Jeste jednou mi dal docela zabrat, kdyz zmizel z hriste, kdyz jsem neco resila s Simou. Nebyl nikde k nalezeni, tak jsme sli domu, coz je asi pul kilometru, a on si tam spokojene hral pred domem. No, mame stesti, ze jsme zrovna tady v Canberre, kde je relativne bezpecno. A ze mame plot okolo domu a cestou se neprechazi zadna silnice.

ada-a-sima-narozky.jpgMozna jeste stoji za zminku to, ze ve ctvtek jsme meli ve skolce jukulajlii morning, nejdriv jsem netusila, co to je, ale pak jsem pochopila, ze je to ukulele. Coz mi pripomnelo, ze je to tady mimoradne popularni nastroj, od zebraka (lze li to tak vubec nazvat, nebot je ten pan upraveny, ostrihany a cisty) pred samoskou az po ucitelku ve skolce.

V patek jsem se byla podivat na jedne playgroup, kde se schazeji maminky z okoli, aby probraly zivot a deti si pritom hraji.  Maminky vypadaly tak obycejne, jako z naseho materskeho centra v Praze, ale pak se ukazalo, ze jsou ze vsech koutu sveta, ponejvice z JAR.  Kazdy mi tu rikal, ze Canberra je velice multikulturni mesto - jenze to mi narozdil od Berkeley moc nepripadalo. Uz treba proto, ze ve skole vypadaji deti tak moc stejne, ze zezadu Aju skoro nerozeznam od spoluzacek. Stejne vlasky, svetr, vyska i katata. Teprve pozdeji jsem pochopila, ze mistni multikulturnost spociva v tom, ze se sem sestehovavaji belosi z celeho sveta. Vypada to, ze zatimco na jihu Canberry je vic Nemcu a Francouzu, tady na severu je vic Americanu, Britu a lidi z JAR. Ale mozne je to jen dojem. Kazdpopadne setkani bylo docela prima, ackoliv jsem vlastne celou dobu poslouchala klepy z Capetownu a Durbanu. A dospela jsem k nazoru, ze tam v nejblizsi dobe opravdu nechci jet.

V sobotu jsme opet vyrazili do Tidbinbilly.  S Ajou jsme se shodly na tom, ze je to nejlepsi tidbinbilaja.jpghriste na svete - v Americe maji mozna vyssi splhaci veze, ale zato tam nemaji zadarmo barbecue a co vic, nenavstivi vas tam klokan ani emu.  Po ceste jsme se jeste zastavili v Deep Space communication centre, kteremu vladnou obrovske anteny chytajici signaly z vesmiru. Mezi loukami s kravama to vypadalo docela pekne, skoro jako UFO. Nakonec to bylo docela hezke i pro deti, NASA tam mela vystavku kosmickych potravin a zachodku a skafandru, tak jsme si vlastne docela pekne uzili.  Take tam byla obrovska tabule, kam deti skladaly cerne a bile kosticky podle nul a jednicek. Zive mi to pripomnelo, jak mi tohle nekdy v prvni tride nadsene ukazoval muj kamarad Dobra a vysvetloval mi binarni soustavu. A ja jsem nemohla pochopit, co je na tom tak skvelyho skladat vsechno z jednicek a nul. Nakonec se mi podarilo deti od jednicek a nul odtrhnout a radeji jsme jeli pozorovat emu na hriste. Uz tam bylo spousta grilujicich a hodujicich rodinek, mezi kterymi se prochazel parek emu a nakukoval, co maji na stole.

p1010069.jpgTihle emu jsou docela legracni, vypadaji, jako by je slepilo tvorive dite. Telo to ma jako kupku sena, ktera vypada, ze kazdou chvilku spadne na zem. Do toho jsou zespoda zasazene ptaci nozky, kazda jako by couhala odjinud. K tomu dlouhy krk a trosku strasidelne oranzove oko. A jsou pomerne drzi. Kdyz se tohle stvoreni vynori zezadu pul metru od cloveka, hlava asi stejne vysoko, jako moje, tak je to skoro az neprijemne.  Pak jsme si jeste dali vychazku na Birrigai trail mezi klokany, ale zacalo lit, tak jsme se rychle vratili do navstevniho centra a slibili si, ze sem pojedeme co nejdrive znovu.

V nedeli mel Sima narozeniny. Rano jsme si dali dortik, ktery jsem bohuzel udelala z hotove smesi a podle toho taky chutnal – hrozne. Statecne jsme ho kus snedli a zbytek ulozili pro tatinka doufajice, ze se obetuje. Pak jsme jeste s jednim kamaradem od AJi ze tridy vyrazili do Dinousariho muzea, kam touzil Sima na sve narozeniny vyrazit. Ne, ze bych z toho byla nadsena, ale on byl a tak to byly nakonec docela hezky stravene narozeniny, trochu neekologicky zavrsene navstevou McDonalds.

Vecer jsme pak jeste napekli hromadu cokoladovych muffinu, deti se vyradily a tak jsem si radeji nechala pro sebe fakt, ze muffiny napatlane cokoladou vypadaji uplne stejne, jako hromadky od emu.

 

 24.6. pololetni

(fotky : prvni je autobusova zastavka kus od naseho domu, pak Ivan ukazuje detem termity, pak mistni vychytavka, jak vyndavat