Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odjezd

19. 6. 2010

Vlastne byl pro nas vysvobozenim po celkem hektickem nekolidadennim 24 hodinovem baleni celeho domu a vybaveni. Vsichni jsme padali unavou, deti si nastesti vzala babicka. Nikdy bych netusila, jake obrovske mnozstvi veci se v nasi domacnosti skryva. Ve 2 rano jsme tedy dobalili, dali si hodinku spanku a ve tri uz nas budik vyhnal z postele. Karel samozrejme zacal opetovne rozbalovat a prebalovat zavazadla, aby byly dle jeho nazoru optimalne rozdelene. Coz nakonec vedlo k tomu, ze jsme po prijezdu vubec netusili, co se ve kterem z nasich 11 zavazadlech skryva.

Pak jsme vytahli z postele chudaka Jendu, ktery taky nevypadal prilis cerstve, nalozili jsme mu skoro 200 kilo veci do auta a vyhnali jeji na letiste. Mezi tim jsem vyzvedla deti u babicky, rozloucila a vyrazila smer letiste se svym cervenym autickem a dedeckem.

Kdyz jsem dorazila, Jenik s Karlem a kufry nikde nebyli, po ceste jsem je nepredjela, tak jsem trochu znervoznela. Nastesti uz byli na miste druha babicka s dedeckem a tak jsme se pustili do vykladani auta a deti. Pak uz dorazila i druha varka.  Po kratkem inermezzu s nenalezenym TP od meho auta (ten jsem podle predpkladu nasla hned po priletu do USA) jsme se vydali k check in. Hned se nas ujala mlada slecna u kiosku - a tady to zacalo. Nepodarilo se ji dobre nacist letenky, tak dala pokyn zrusit a zrusila i nasi rezervaci mist. Letadlo bylo plne a mista se hned zablokovali. Nacez z meho radostheno teseni se na snidani v salonku jsme hodinu stravili na check in resenim toho, ze nemame mista. Problem se vyresil ve chvili, kdyz uz letadlo melo startovat.  Vzali nas VIP pruchodem, kotnroly byly strasne kratke a tak jsme pronesli vic veci, nez vlastne slo. S kocarem, detma a dvema zcela narvanymi voziky kabinovych zavazadel jsme vypadali jako stehujici se cikansky tabor. Na potvoru letadlo letelo z druhe strany letiste, tak jsme leteli skoro kilometr, deti rvaly a zavazadla se nebezpecne naklanely z voziku. Pak uz jsme jen skocili do letadla, kde nam nechali jen jednu autosedacku, druhou a kocar strcili do kufru, zabouchli dvere a za cvhili se startovalo. Letadlo bylo narvane, deti unavene, proste let nic moc. A to jsme jeste netusili, co je pred nama.

Do Parize jsme dorazili s 30 minut zpozdenim. Nerudny personal nam nakonec dal aspon kocar, protoze se to vse nedalo unest v rukzch. Karel me na sobe povesene 3 batohy, na kocarku byly kufriky, tasky, batuzky, priserne dlouhe destniky, ktere Karel nutne chtel vzit s sebou a ktere jsem celou dobu proklinala. No a samozrejme deti. Adama jsem mela na zadech a Simu jsme umistili misto drzadla nahoru na kufry, roztahl se na ne jak siroky, tak dlouhy , aby nespadl a pak jsme bezeli prekazkovou drahu na terminal E.

U informaci nam laskave sdelili, ze nam to asi uleti a at zkusime bezet. To jsme tedy zkusili, ale s Ergem se beha spatne, Adamek jecel a Alice brecela, ze uz bezet nemuze. Do toho nefungoval vytah a museli jsme po jezdich schodech. Zrizenec, kdyz nas videl, se rychle vytratil a tak jsem zavazadla pekne jedno po druhem posilala na schody a Karel to nahore odebiral.

Pak prislo nekolik front, ktere jsem bez cavyku predbehla a s tlupou jecich deti si mi nedovoli nikdo nic rict, nebot jsme byli ve vyrazne presile. Kazdy zrizenenec nas potesil slovy, ze to asi nestihneme, ale ze jeste zavolaji do letadla, v jake fazi jsme a zkusi ho zdrzet.

¨Nejhorsi byla kontroal zavazadel, kde jsme stravili asi 8 minut. A pak uz se jenom utikalo za vydatneho jekotu deti, ze uz nemuzou do letadla. Formality sly celkem stranou a polomrtvi jsme dopadli na nase mista, ktere jsme nastesti meli v patre. Cele to obrovske letadlo bylo narvane, bylo tam asi poslednich 5 mist. Nicmene deti si s tim hrave poradily a za necelou hodinu uz se z naseho okoli odstehovali 3 pasazeri, takze jsme nakonec meli docela kralovskych 6 mist. 

Let uz byl prima, deti se vyspaly a personal byl uzasne prijemny. No a v San Franciscu nas taky celkem rychle odbavili, ani se nezabyvali formalitami, nechali nam buchtu od babicky a pokecali o ceskem hokeji. Akorat se nam ztratila jedna autosedacka, ale porad doufam, ze se najde a bude klid. Aspon si poradne popovidam francouzsky.

A pak uz nas tu cekal uzasne ochotny pan Stanton, skoro vse se mu podarilo nalozit do auta (Karel s Ajou a Adamkem jeli metrem, ti uz by se tam opravdu nevesli) a Sima jel se mnou.

Usadili jsme se v jedne loznici moc prijuemneho a utulneho domecku, obdivivali obrazy, konsolidovali zavazadla i zazitky. A akcoliv jsme byli totalne rozhozeni jet lagem, sli jsme spat az v 7, tak snad se nam podari dobre adaptovat.

Dnes jsme uz stacili vyridit ucty v bance, mobily, pocitac a nakup jidla.  

a pokracovat budu priste, protoze se mi hrozne zaviraji oci...

Fotky z letu nemame, protoze jsme se k tomu nedostali a v letadle byl kufru s fotakem zaparkovany moc daleko. Tak si to aspon muzete predstavit...

 

 

cekal prijemny pan Stanton, odvezl nasi tlupu do domu (Karel jel s dvoukocarem metrem, protoze do auta, ac je velke a ma velky stresni nosic, bychom se opravdu nevesli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Já zírám

(Hamťulka, 21. 6. 2010 19:30)

No já zírám - teda Lucko, ty seš fakt odvážná - já bych se na tak dlouho a tak daleko se 3 prckama v životě neodvážila pustit. Ty to zvládáš fakt naprosto úžasně. Vaše zážitky bych tedy prožít nechtěla, ale jak to perfektně píšeš, člověk se neudrží a fakt se musí chtě nechtě smát :-) Jste doopravdy dobrodruzi a přeji hodně moc štěstí a také se těším na další zážitky...

Obdiv

(Eva, 20. 6. 2010 20:43)

Lucko, smála jsme se od začátku do konce, když jsem to četla, ale zažít bych to asi nechtěla... těším se na další kapitoly:)) Především ale musím smeknout až na zem, máte můj nejvyšší obdiv!!!!
Eva Dittrichová

Re: Obdiv

(Mab, 21. 6. 2010 18:15)

Musím souhlasit se všema holkama, máš obrovský ndhled moc hezky se to čte. Ale zažít radši nee. Těším se na další vyprávění.

obdivuju a držím palce....

(Lucka - lucilucky :-), 20. 6. 2010 22:44)

přečetla jsem jedním dechem a ani nevím co dodat, jste fakt odvážná rodinka. Držím palce ať už je všechno klidnější, těším se na další čtení a Lucko tebe obdivuju, protože mi přijde, že to všechno zvládáš hrozně v pohodě. Já bych měla asi nervy dávno v háji :-)

Super

(Anerri, 20. 6. 2010 18:38)

Jste fakt, fakt, fakt úžasní, že jste to zvládli. Držím palec ať už je všechno jen super pohoda. A těším se na další čtení. Pa Anerri.

jsi fakt dobrá!

(Martina-S, 20. 6. 2010 14:11)

napsané s nadhledem jako všechny příspěvky od tebe ;-)
Závidím tu odvahu, vrhnout se do něčeho takového, ahoj a držím palce.

Zdravím přes oceán:)

(Magda77, 20. 6. 2010 11:34)

Obdivuju vás všechny, hlavně tebe... Přeji už jen pohodu a těším se na další zážitky:)

tleskám

(katy82, 20. 6. 2010 5:47)

teda rodinko vy jedte, vy už jste opravdu tam a zvládáte nemožné Luci já Tě obdivuju jsi jednička!! Těším se na další doufám pro Vás už jen pohodovější zážitky